Trent Parke, Merry Christmas a kousek domova

Australské slunce je spalující. Pozorný turista (já) si brzy všimne mnoha čerstvě omítnutých a luxusně vyhlížejících vilek se zářivým nápisem "skin cancer clinic". Ozónová díra je nedaleko a "rakovina sedí nahoře nad Sydney a každý den ukáže prstem ty, ty, ty," jak řekl Radovan, bráchův kámoš a jeden z vlivných českých gurus, co tu jsou už hezkou řádku let.
Světlo v ulicích Sydney je taky neuvěřitelně kontrastní. Fotky pořízené přes den mají hluboké černé stíny a světlé plochy jsou vyžrané do bíla. Fotit se dá večer, kdy světlo není tak oslňující.

Jediný australský fotograf, kterého znám, je Trent Parke, člen agentury Magnum. Vždycky jsem si říkal, "proč to má tak kontrastní?!". Sydney mi to hezky vysvětlilo. Ještě hezčí mi přišlo, že Parke měl zrovna výstavu ve zdejším Australian Centre for Photography. Svět mi připadal malý.

Ještě menší mi přišel, když jsem s bráchovým spolubydlícím Michalem vešel do galerie. Parke posbíral intimní fotky z prostředí své rodiny a z domovů svých přátel, který nafotil během několika minuých vánoc a vystavil je. Přivítal nás typický příklad subjektivního dokumentu: velký formát, zdůrazněná původní barva negativu, trashový efekt dosažený přímým autentizujícím flešováním, středové kompozice, nešťastně vypadající děti a laciné plastikové artefakty, prostě taková brikoláž jemně kritizující konzumní způsob australských Vánoc. Tyhle contemporary nesmysly jsem hustil do Mika a připadal jsem si jako doma. Od Parka mám ale radči čb fotky.

Vyšli jsme ven na dusnou Oxford Street ve čtvrti Paddington (Londýnu neuniknu) plnou butiků a hezkých holek. Vánoční atmosféra pořád nikde. Cestou domů jsme utrhli oschlý palmový list místo stroměčku a koupili bednu piva. Doma Peggy s Maritnou koukaly na s Čerty nejsou žerty a svět hned vypadal jinak. Bylo to tam. Konečně! Začli jsme s Michalem smažit řízky, holky ozdobily palmový list... Pak přijel brácha z práce a zasedli jsme k prostřené štědrovečerní večeři: svíčky, salát, řízky a pivo...a pak pohádka. Tentokrát to byli Tři veteráni. Spát jsme šli s pocitem že

nemít prachy

nevadí!

Obrázek pro tento den IX

Obrázek pro tento den VIII

Obrázek pro tento den VII

The fear of clowns is known as coulrophobia.
In the Space To Care study aimed at improving hospital design for children, researchers from University of Sheffield polled 250 children regarding their opinions on clowns; all 250 children in the study, whose ages ranged between four and sixteen, reported that they found clowns frightening and disliked clowns as part of hospital decor.
Miluju Wikipedii.

ozinky

Aussie is used defensively by some Australians as a term of identification for people of the traditional cultural group (of Australian British descent). A parallel exists between its usage within Australia and Boer in South Africe, both terms referring to the descendants of early settlers, as opposed to later immigrants

Aussie then is offensive to those who believe that it unfairly excludes outgroups as not equally Australian. It may also be used in a derogatory sense by those who do not consider themselves Australian to label those who do. In spite of attempts by schools, politicians and the news media to use the term as an all-encompassing label for those with Australian citizenship, it has continued to retain some usage as an ethnic descriptor, especially among youth. Another reason for the discriminatory use of term Aussie is the tension between official citizenship status on one hand and self-identity and identity by the community on the other, a tension by no means unique to Australian society.

http://en.wikipedia.org/wiki/Aussie

na chvilku doma

jsem v praze, bolí mě hlava z rýmy a z toho, že se v českejch hospodách kouří.
jsem tu už tři dni a zejtra zas letím dál, ve středu v noci už budu mít nad hlavou jižní kříž...


máma mě přivítala svíčkovou a cukrovím, doma bylo teplo a pohodlná postel s peřinou, což jsem si užíval, jediný, co kalilo mojí náladu bylo, že jsem musel sedět celou noc u kompu a dopisovat nestihlý eseje, místo abych šel s kamarádama na pivo. další den jsem běhal po praze a snažil se vytisknout fotky, což se protáhlo na celou další noc (aspoň vím, že fotky v non stop copy general na senovážným budou stát dycky zahovno, protože jejich laserovka dělá žlutej přeliv. a taky jsem měl štěstí na dokonale povídkový noční tramvaje, což je dar, který jiným velkoměstům chybí). ve chvíli, kdy jsem brouzdal po stránkách fedexu a DHL jsem začínal být nervozní. ale spolužačka debbie "saved my ass", protože se nabídla, že mi to v Londýně vytiskne a odevzdá. hodní lidi eště existujou, říkal jsem si. no a tak...

praha dobrá, semlelo se to rychle a nechce se mi to popisovat...navíc když jsem se se spoustou z vás viděl. tak radši nahodim scany ze svýho prvního londýnskýho černobílýho negativu, abych ukázal, že necvakám jen na digitál když mám něco za úkol do školy :)

klasika click on pikčr...

studio dmnc

dneska sme různě blbli ve studiu s bleskama s káťou, shalini, andreou a mitim

všem rádcům

všem vám, kamarádíčkové, děkuju, ať už jste hlasovali z práce, z domova, z cibulek, z brna, berlína, sydney, floridy nebo londýnskejch doků, z mozzilly nebo z exploreru.

Schtjepánovi za to, že tu školu vlastně studuje dálkově se mnou, protože v každym výběru má prsty a detailní vhledy, Vendulce že jako správná spisovatelka vidí hnedka story a přiměla mě nedívat se na fotku s dědkama jako na úplně kýčovitou, K. za to, že mě nezklamala, když ocenila fotku se starým pánem, holčičkou a detail, Firštěpánovi za to, že mi svým výběrem hodným výtvarníka pomohl podívat se jinýma očima na fotografii číslo 11 s wicked týpkem přešlapujícím v bekovce na prahu warehousu, Lůce, že hlasovala u obou sérií, i když u druhý anonymně, ale já jí poznal podle skoro stejnýho času komentáře, Olze že překonala trauma a vyjádřila se k vizuálnu a její výběr se shoduje s výběrem avantgardního vizuálníka Firštěpána, takže na tom rozhodně nebude tak zle, jak se dělá, Husokachnovi, že hlasoval pro nejvíc fotek a že u bruslařů svým výběrem dokázal, že je Schtjepánův bratr, Honzikovi za to, že jako jediný vybral fotku číslo tři, asi proto, že na ní je holčička trochu bezradná a její matka něco kupující, vidím za tím vliv bukowskiho, kterej mu stále ještě leží na jeho nočním stolku v sydney....a na závěr děkuji tajmené/mu R, který pokud je tím, kým myslím, tak ať kouká hodit na blog storku o hässlich klukovi se samoopalovacím krémem....

a jak to teda vlastně dopadlo? Z brick lane jsem vybral 1 a 8, z bruslení B a D, líbily se 1, 8 a D, ale největší úspěch měl stejně prodavač praček osamocený mezi vyřazenými stroji na šedivé periferii.

díky!

kterou II

kvůli dalšímu úkolu, vyfotit tradiční nedělní trh v brick lane jsem vstával v půl šestý, strávil tam čtyři hodiny, třikrát zmoknul a během těch čtyř hodin, co jsem tam strávil focením lidí, jsem se tam stihl nejvíc provařit, vyfuckovaly mě prodavači, matky, náhodný chodci...tak mi prosím aspoň pomožte vybrat, já už nevim.
obrázky jsou pod fotkou nahoře. tentokrát se mi trochu utrhla ruka. díky.

kterou?

chtěl bych poděkovat všem, co blog třeba i tiše sledují, i když nekomentují. tentokrát je ale prosím, aby udělali výjimku. potřebuju vybrat fotku. tak mi napiště kterou. pod tou horní se po kliknutí skrývaj další...

lekce fotografování

když máte zadání, nikdy se neupírejte k fotografii, kterou máte v hlavě, kterou jakoby vidíte před očima. fotku nesmíte vymyslet, ale objevit ve světě. to je moudro, ke kterýmu jsem dospěl dost krušnou cestou.
zadání znělo "unusual small independent business". chtěl jsem být originální, tak jsem si umínil nafotit pohřební službu pro domácí mazlíčky. našel jsem jednu za východní hranicí londýna a vydal se tam na kole. když jsem tam dojel, přivítaly mě sice náhrobky sparky, bubble nebo tsar, ale nikde ani noha. moje představa fotky člověka s malou rakví v jedný a kýčovitým náhrobkem v druhý ruce na sluncem zalitém, zvířecím hřbitově se rozplynula. slunce zašlo, vykoukly hvězdy. blátivou cestou a silnicí plnou kamionů jsem se podél krajnice vracel po tmě 15 mil k nejblížší stanici metra. vymrzlej jsem se dopotácel domů.
o pár dní pozdějc jsem prostě vyrazil do harlesdenu, kde bydlím, jentak s foťákem přes rameno. nečekal jsem nic extra, prostě cokoli. jsem pozadu s úkolama a potřebuju to prostě mít z krku, říkal jsem si. u stanice metra je obchod s pračkama, kde maj zadní dvorek se spoustou vyřazenejch křápů. docela fotogenická hlučná samota. vešel jsem, pakistánskej vousáč mě slušně vykázal, "otec není doma", blablabla, ať to zkusím jindy. bylo prvotřídní světlo. šel jsem dál ulicí podél tržiště. zeptal jsem se v krejčovství, kde odpolední slunce krásně zalívalo krejčího pracujícího na starým šicím stroji. ale zase mě poslali někam. stejná výmluva, šéf není doma. do třetice mě vyfuckoval chlap prodávající nábytek. fakt mi nešlo o originalitu, jen o to světlo a mít to z krku.
zkusmo jsem se cestou domů stavil zase u praček. měl jsem štěstí, starý pán byl doma a když jsem mu ukázal průkazku univerzity, souhlasil! rychle jsem to nacvakal, poděkoval a rozloučil se. takhle to dopadlo.

RAFIK, prodavač praček v Harlesdenu

Witold Krassowski

Witold Krassowski: After a horse race, Pietrowice Wielkide.

"Nikdy nepodceňujte roli štěstí v tvůrčím snažení," začíná můj nejoblíbenější učitel Colin Jacobson svojí anekdotu o tom, jak v roce 1988 objevil vynikajícího fotografa Witolda Krassowského. Krassowski se tehdy v Londýně živil jako malíř pokojů. Jednou pozdě večer, když už byla většina lidí v pohodlí svého domova, přinesl do redakce nově vzniklého Independentu svoje černobílý fotečky polskýho venkova. Měl štěstí, protože tam ještě byl Colin, tehdy foto editor, který si dělal pořádek na stole. "Byl vysoký, vyšší, než já a já jsem dost vysoký. Jeho knír byl tenčí než můj. Krassowski vypadal jako důstojník polské kavalérie," pokračuje Colin ve své anekdotě. Jeho fotky se mu líbily a nabídl mu práci pro Independent. To byl průlom, protože pro většinu fotografů je důležitá první série, pak už to jde.
Ve středu ve čtyři jsem měl s Colinem sraz v Regents Street. Byla to oficialita, tzv. tutorial, kdy si učitel a žák spolu sednou a řeknou si, jak jsou spokojeni s průběhem kurzu, se sebou navzájem. Ale Colin si na oficiality nepotrpí, takže jsme se bavili normálně. "Co bys chtěl dělat až skončí kurz?" ptal se mě Colin. Ne, teď nebude následovat další báječný příběh o tom, jak mě Colin nabídl práci :) . Naopak, zjistil jsem, že vůbec nevim. Řekl jsem pár neurčitých frází, něco ve smyslu, že "to chci zkusit". Colin mě vyslechl a pak řekl: "Viděl bych tě jako freelancera. Měl byses zaměřit na východní Evropu. Tam to vůbec neni pokrytý. Kromě toho, že tam pijou vodku o ní nic nevíme, víš jak to myslím," pokračoval. Líbilo se mi, co říká. "Měl bys základnu v Praze a vytvářel fotky pro západní trh. Teď bys měl začít vymejšlet, o čem budou tvoje stories."

"Hmm," odvětil jsem. Znělo to celý strašně jednoduše. Nafotíš, pošleš, dostaneš prachy. Jenžetakových jsou stovky. Colin je holt ze starý školy.

No ale proč to celý vyprávim. Odešel jsem z tutorialu, přijel domů, uvařil si čaj a serfoval na netu. Hledal jsem nějaký fotografy, co se vydali cestou, o níž mluvil Colin. Na stránkách Panos Pictures, což je britská agentura, jsem objevil Krassowského. Jeho fotky se mi strašně líbily. Je to takovej ten daily life, kdy jedna fotka řekne všechno, černobílejch 35 milimetrů, jak to mám rád. "Hm, hm," říkal jsem si. Jak to, že jsem o tomhle týpkovi ještě neslyšel. Pak jsem si přečetl úvod k jeho sérii "Britain". Byly v ní jeho první britský fotky z konce osmdesátých let, který fotil pro Independent . A u nich Colinova anekdota. Nikdy nepodceňuj roli náhody, říkal jsem si po přečtení Colinova textu.

obrázek pro tento den V

Jak jsem jel do Irska

Od sobotní půlnoci do pondělní půlnoci jsem byl v Irsku. Vyslala mě tam moje milá redakce. Takže jsem v sobotu večer svlékl číšnickou zástěru ve Štěpánově hospodě, oblékl sako a v lakýrkách, s diktafonem, foťákem a laptopem na zádech jsem vyrazil zjišťovat, co škod český prezident napáchal během své nedávné návštěvy zeleného ostrova.
Bylo to fajn. Ve chvíli, kdy jsem spal v hostelu s dalšími jedenácti lidmi, z nichž většina byla totálně nasračky, jsem si sice říkal, jestli jsem coby zvláštní zpravodaj nešel s ubytováním příliš pod úroveň, ale zase procházení se v lakýrkách po bahnitý pláži v dublinskym přístavu v neděli odpoledne jsem si fakt užíval...inu, mé oblíbené "vertikální cestování".
Slova mě poslední dobou nějak neposlouchají, takže radši už nic nebudu psát a nahodím pár fotek.
Koho by zajímaly písmenka, tak dnešní e15 nebo taky www.e15.cz :)

cíl

3:28 poslední dva roky jsem se tak nějak upíral k tomu sem odjet studovat a tady jsem doteď jaksi spokojeně vydechoval...až doteď, kdy jsem si uvědomil, že nevím, kde jsem se tady vlastně vzal. zásadní rozhodnutí se asi rodí v hlavě tak pozvolna a dlouhodobě, že když pak dojde k jejich uskutečnění, je těžké zpětně dohledat důvod a okamžik, kdy a proč k nim došlo. teoreticky se mi TEĎ v hlavě už nějakou delší dobu rýsuje cíl nový, tak jak to, že ho nedokážu pojmenovat?

počítač se konrádovi podařilo odvirovat, bolest hlavy a rýma ustoupily, krásně je na světě...

nemoci

všechno je nemocné.
už třetí den se snažím zbavit rýmy, která okupuje mojí hlavu, takže nejsem schopen jasně myslet, nesnáším to. piju čaj s citronem, koušu stroužky česneku, polykám pilule.
i počítač mám zavirovaný. na začátku toho byl nějaký malý vir. stahnul jsem si tedy jakýsi antivirák, ale z něj se vyklubal opravdu nebezpečný virus. malýho vira jsem se pak nějak zbavil. ale ten antivirák ne a ne dostat pryč. polský spolubydlící konrád dělá co může, ale bude se co nevidět stěhovat. sehnal práci v cambridge, chodí po domě, zpívá si a občas náhodně zahlásí "mám práci". doufám jen, že než odejde, zbaví můj počítač virů!
moje fotky jsou technicky netisknutelný. zjistil jsem to na dnešní lekci photoshopu s indickým maniakem Vishem. když se přiblíží, jsou plné šumu. měl jsem to špatně nastavený. zatracený digitální technologie. ještě že mám kolem sebe ty ajťáky. jsou to strážní andělé, oba víme, že jim to nikdy neoplatím, ale přesto mi pomáhaj.
proberu se z odpoledního spánku a vůbec se mi ten zavirovanej počítač nechce zapínat. přemýšlím, jak lidé trávili večery před příchodem počítačů a internetu. podívám se omluvně na svého Fukse a zapnu počítač.

Rememberance day

Dalším úkolem bylo nafotit Rememberance nebo také Armistice day, den, kdy si Britové připomínají konec první světové války. Několik dnů či snad týdnů předtím nosí lidé na klopách umělý makový květ neboli poppey, který je vzpomínkou na padlé vojáky. Svátek vrcholí vždy 11. listopadu, kdy kolem paláce ve Westminsteru pochodují veteráni a zástupci všech regimentů britské armády, takže ve špalírech kolem vás pochodují Skotové v sukních, letci v červených baretech, Barmánci, arabský regiment v šátcích a Gurkhové, Nepálci se zakřivenejma dýkama z pasem, který sklízí největší potlesk od diváků, protože to byli nejoddanější bojovníci a taky proto, že je mezi ně těžký se dostat.
Tohle všechno jsem se dozvěděl od nedaleko ode mě stojícího chlápka, kterej to dával k dobru svejm známejm, znal každou uniformu "and these must be Lancashire shooters...!" a takhle jel pořád, asi hodinu.

http://en.wikipedia.org/wiki/Remembrance_Day

Fotky se skrývaj pod touhle singlovkou:

panelstory

Testuju jeden způsob titulkování fotek na "story" o panelácích, abych to pak naostro, až budu mít
hotovou story o boxu, mohl prezentovat v už ušlechtilý podobě. Tohle je jen taková "beta".

Napište mi, jestli se vám tenhle způsob vyprávění, používání titulků, typo, font, layout...cokoli líbí
nebo nelíbí a proč a jak byste to třeba změnili. Stačí kliknout na obrázek.

Dík!

obrázek pro tento den IV

Pohlednice ze zastávky Willesden Junction, kde nastupuju do metra, když jedu do Londýn a kde vystupuju při návratu domů.

...

"It's been a long time coming, but tonight... change has come to America," the president-elect told a jubilant crowd at a park in Chicago.

přečetl jsem si po dvojhodinové cestě nočními autobusy na BBC v cca 5.20 greenwichského času a mohl jít klidně spát.

obrázky z halloweenu

Dalším úkolem, který nám zadal Ben na předmět Digital Photojournalism, bylo fotit opilé děti v ulicích Londýna. Nemůžu říct, že by tohle byl můj cup of tea, ale po několika pořádných hltech moravský slivovice sme si to s italskou spolužačkou Analisou celkem užili.

Tady je pár obrázků:

http://petrhorky.com/mimo%20web/halloween/

Britskej Kraus?

Kdo si myslí, že Uvolněte se, prosím je nejlepší talkshow, neviděl Friday night with Jonathan Ross na BBC. Rosse teď vyhodili z televize kvůli jakýmsi obscénním telefonátům, které dělal s dalším komikem při vysílání a všichni to tu strašně řeší, média i politici.

Chystám se o tom něco psát, tak jsem se chtěl dozvědět, kdo to teda je, ten Jonathan Ross. A dopadlo to tak, že jsem strávil celý sobotní odpoledne i večer přilepenej u YouTube a hledal jednotlivý epizody.

Nejvíc jsem se pobavil u týhle, kde je hostem Tom Hanks. Fakt vřele doporučuju:

http://www.youtube.com/watch?v=QDXsSnjehrM

Díl s Iggy Popem, Nicole Kidman, Quentinem Tarantinem nebo Amy Winehouse ale taky stojej za to. Už chápete, proč se to nedá srovnat s Uvolněte se prosím?

Mdloby

Bylo něco kolem oběda a v kocovině po Halloweenu jsem se vracel domů ze Štěpánova bytu na Canary Wharf. Byla sobota a v metru hlásili, že během víkendu je šedá trasa Jubilee Line skoro celá mimo provoz kvůli opravám. Já jsem potřeboval jenom na Waterloo na přestup a tam ještě metro jelo, takže mi to nevadilo. Ale spousta lidí se rozhodla kvůli výluce přestoupit stejně jako já na hnědou lajnu Bakerloo, takže se v úzkých chodbách vytvořila tlačenice.

Pomalu jsem se probojovával k nástupišti a pak i do vlaku. Vagon byl plnej lidí. Stál jsem přilepenej vedle dveří. Po chvíli jsem si zvyknul a začal si vyměňovat pohledy s jednou hezkou slečnou. Najednou se mi ale navalilo do hlavy teplo. Cejtil jsem tlak ve spáncích a podlomily se mi kolena, takže jsem se musel předklonit opřít rukama o stehna. Cejtil jsem, jak se sunu k zemi, nikdo si ničeho nevšímal. Snažil jsem se dejchat a vydržet na nohou do příští stanice, bylo to nekonečný. Zvláštní pocit, jako bych umíral. Už jsem jednou nebo dvakrát omdlel, ale tehdy to bylo rychlý, prostě jsem se najednou probral na zemi a všechno v pohodě...teď ale šlo úplně zpomaleně do detailu sledovat, jak odcházejí síly a jak se tělo celý zalije potem a klesá, bylo to strašidelný. Nakonec se ozvalo spásný "This station is Piccadilly, please mind the gap between the train and the platform" a vypotácel jsem se z vlaku. Prorážel jsem si cestu k lavičkám a plíce pumpovaly všechen dostupnej vzduch na tom dusnym peróně, bylo opět zvláštní, jak mozek nemusel vůbec nic, tělo si samo poručilo co chce a zvolilo program. Svalil jsem se na lavičku vedle starý homeless černošky a jen dejchal.

Projely asi tři metra. Bylo mi líp, ale moc jsem si eště nevěřil. V batohu jsem měl dva foťáky, blesk a stativ, takže jsem nemoh riskovat, že ve vlaku upadnu do bezvědomí. Pak se před mojí lavičkou rozevřely dveře a já viděl, že přímo naproti mě je místo k sezení, tak jsem vstal a nastoupil do vlaku. Cestou se o mě znovu pokoušely mdloby, ale jakmile jsem začal zhluboka dýchat, zlepšilo se to. Definitivní úleva přišla až na Queens Park, kde vlak vyjíždí z podzemí na denní světlo, dovnitř se vevalil čerstvý vzduch a já ho pil jako nejlepší elixír. Vylezl jsem, byla zima, pršelo a celkově to byla šedivá sobota, ale mně bylo skvěle.

U detailu jsem nakonec dal přednost člověčině

bukowski book cover versions

bukowski, penelope cruz, finanční krize a růžový rukavice

jak tyhle čtyři elementy spolu souvisej?
každej z nich představuje jeden domácí úkol. fotky mám odevzdat toto úterý. složku, kam jsem si uložil fotky nominované do užšího výběru jsem nazval "černé úterý". proč, to vysvětlím níž.

1.

prvním úkolem bylo vytvořit obálku naší oblíbené knihy neboli book cover. na obálce musela být naše vlastní fotografie . zvolil jsem si pro začátek dvě knihy, tajný deník adriana molea od sue townsendové a zápisky starého prasáka od charlese bukowského. dostal jsem nápad udělat to tak, že nafotim jednoduše to, co by mohly být osobní věci obou hlavních hrdinů (jelikož obě knihy mají ústředního hrdinu, vypráví v ich formě). adrian měl mít na fotce tyčinku mars, kondom, cédéčko abby, britskou vlajku, guardian, plnicí pero, milostné psaníčko s rtěnkovou pusou od pandorry...
bukowski pak plechovku od budweiseru, pár dolarových bankovek, dámské kalhotky, program dostihů v santa anitě a zmuchlaný lístek na ně, polaroidovou podobenku od ctitelky Candy s jejím telefonním číslem, pohlednice z kalifornie.
zjistil jsem, že sehnat dobové rekvizity nebude snadné a proto jsem omezil svůj tvůrčí zápal jenom na bukowskiho. program dostihů a lístek jsem si našel přes google a vytiskl, polaroidovou fotku fanynky jsem zfalšoval z jednoho portrétku bejvalý kolegyně z hospody v brightonu, co se mi válel v počítači. budweiser jsem si koupil a vypil. problém byl s pohlednicemi. zachránila mě alternativní ulice portobello road poblíž notting hillu, kde je to jeden antikvariát vedle druhýho. sehnal jsem dvě pohlednice po libře, jedna z miami beach na floridě z roku 56, na ní barevnej hotel s bazénem (úplně vidim bukowskiho, jak tam opilej plave). druhá ze san francisca z roku 69, což je bukowskiho knize blíž časově i místně. dolary jsem si vyměnil ve směnárně a kalhotky mi s úsměvem pod slibem diskrétnosti zapůjčila chápavá spolužačka lisa z itálie. pak jsem skoro mohl začít fotit, ale zjistil jsem, že nemám pozadí pro to svoje zátišíčko. takže jsem sháněl hnusný linoleum, jaký bukowski měl určitě doma. u mě doma máme plovoucí podlahy, takže nakonec jsem to nafotil u štěpána v koupelně, kde maj ideálně hnusný lino. fotku jsem okořenil ještě pár hranolkama, práškama a ponožkama. moje počínání vtipně komentoval štěpánův spolubydlící Nedko, když se se mnou loučil: "když budeš potřebovat fotit nebo přespat, naše podlaha je ti vždy k dispozici".

výsledek zatím takovýto.ale ještě mám v plánu druhou verzi, kde bych se chtěl inspirovat tímto projektem: www.faceyourpockets.com


2.

druhým úkolem bylo nafotit celebritu jakože pro getty images agenturu. tenhle úkol jsme se spolužáky hromadně odsoudili jako nekreativní. v londýně touhle dobou probíhá filmovej festival, takže se to tu celebritama hemží. jeden red carpet za druhym. problém je ale se dostat dost blízko. mně se to se štěstím podařilo.
ten večer byla premiéra novýho filmu od woodyho allena, vicky cristina barcelona. zkusil jsem se nacpat mezi profíky fotografy na místo vedle vchodu kina se svojí preskartou a kupodivu to vyšlo. chudáci spolužáci se tlačili mezi fanouškama.
jenže pak přišla loterie. loterie je, že se všechny preskarty daj do igelitky a organizotor tahá jednu po druhý a fotografové si podle toho stoupaj do řad na místa. moje karta byla tažená až ke konci. skončil jsem ve třetí řadě. všichni fotografové navíc měli ssebou rozkládací schůdky, takže se přede mnou tyčila zeď z obřích chlápků na štokrlatech. viděl sem ale, že jeden v první řadě svoje štokrle nepoužívá, tak jsem ho trochu vtíravě poprosil, zda by mi ho nepůjčil. byl tak hodný a půjčil. moje šance se zvedly, takhle už jsem mohl fotit! s rukama nad hlavou a bez šance vidět do hledáčku, ale mohl. penelope se přiřítila ve své limuzíně, vyběhla, zapozovala, fotografové ji k sobě vábili, křičeli penelopé stejně jako fandové. zjistil jsem další svou nevýhodu plynoucí z nezkušenosti. byla už tma a bez blesku se fotit nedalo. jenže můj blesk vždycky flešnul a pak se nabíjel minutu. tady ale šlo o sekundy. ostatní fotografové měli u pasu takový krabičky, ze kterejch jim vedly drátky do flešů, všiml jsem si. a blejskalo jim to jako stroboskop. měl jsem asi strašný štěstí, že z těch sto dvaceti cvaků jsou dva ostrý a vypadají jako z getty. zásluhy ale nedávám svýmu blesku, spíš jsem se náhodou trefil do záblesku někoho jinýho.

dopadlo to to takhle.



3.

třetím úkolem, který princ dostal, bylo nafotit ilustrační snímek pro financial times. byznysmena.
nebudu to okecávat, strávil jsem dva večery na canary wharf, místním mrakodrapovym městečku v docklands, kde bydlí štěpán. byl jsem tam v době, kdy traderům končí šichta a jdou se zlejt a bylo i docela hezký světlo. v pozadí fotogenicko-informativně blikal ticker reuters, kterej ukazuje, ja kburzy padaj. tohle je můj výběr:


4.

už se blížíme ke konci. předchozí tři úkoly jsou na předmět digital photojournalism, který vyučuje ben edwards, fotograf. ten předmět ani ben mi nejsou moc sympatičtí, vím ale, že je to nutný zlo, protože přesně tyhle snímky vytvářej press foto portfolio. no ale pak je tu ještě předmět picture story, který vyučuje editor, nefotograf, colin jasobson, stařík, kterej vypadá jako komik, jako albert einstein. takovej humanista. toho mám rád, i ten předmět, který se snaží rozvíjet kreativitu. pro tenhle předmět fotím story o boxu, kterou ale tady ukážu až kompletní. první tři hodiny se mi dařilo uhrát vítězství s čistým skóre, byl jsem pochválen a studenti mě plácali po rameni, pak se to ale u portrétu zvrtlo. nikdo nic neříkal, ale bylo cejtit, že jsem dost zklamal. na tohle úterý je zadání detail, což je zapeklitej formát, vypořádal jsem se s ním prozatím takhle. ještě jdu ale do all stars (ten boxing club) v pondělí večer a budu i hledat v archivu a je dost možný, že nakonec ukážu úplně jnou fotku.


v úterý budu potřebovat panáka, ale pak napíšu, jak to celý dopadlo.

obrázek pro tento den III

voknostory

vokno

zima. ostrý, bílý ranní světlo. bolest v krku a v hlavě. rachot motoru.

"ty vole kde to sme někde úplně v prdeli"

štěpán vedle mě. sedíme na dvojsedačce v horním patře double deckeru, kromě nás dvou tam nikdo neni. protírám si oči. nějak se sesypem dolů po schodech a na nejbližší stanici vystupujem.
na první pohled je jasný, že sme někde v chudší čtvrti. na ulici jsme jediný bílý. kolem se řítí houf černejch školaček ve fialovejch školních uniformách. lidi jdou do práce. je půl devátý.

štěpánovi začíná mozek pracovat rychleji než mě a tak vymyslel, že jsme museli přejet naší stanici a řidič nás pak provezl celou svojí trasou až na opačnou konečnou. teď jsme v hackney downs, kdesi ve východním londýně. je šedivý a studený, hnusný ráno.

nastupujem do autobusu, já blbec si pípnu oysterem a až pak se zeptám, jestli jede tam, kam potřebuje, samozřejmě že ne. "ale já už jse si píp," koukám na řidiče, ten se jen usměje, pokrčí rameny a řekne "so?" štěpán se mi směje.

z plánovaných ranního focení do práce spěchajících managerů na canary wharf nic nebude. tenhle úkol odfotim někdy jindy holt. začíná se mi to kupit. tady se naše cesty se štěpánem rozdělují, já jedu přes celej londýn domů, on jen do docklands.

fakt slušně mě bolí v krku, překalil sem nějakej kašel, vykašlávám hnusný chrchle. nastupuju do autobusu směrem na nádraží euston a ihned usínám. naštěstí se na konečný vzbudim. je mi pořád stejně zle a chce se mi spát. nádraží je plný lidí, davy osob proudí sem a tam a já jenom tak bolavě kličkuju mezi nima a hledám cestu. overground do willesdenu nejede. zrovna ve chvíli, když to nejmíň potřebuju, je na trati engineering works. asi o půl kilometru dál je metro, vracím se přes centrum, protože přestoupit se deá jenom na baker street, vopruz. zas spánek.

vlak z baker street jede jen na queens park, tam už ze zbytku sil ve stoje bojuju se spánkem a zimou, vlak je tu, výstup, schody, nekonečnou harley road až ke svýmu viktoriánskýmu domku ve fairlight, sprcha, postel. je asi 11. cesta mi trvala dvě hoďky. pořád ale nevim, jak sme se se štěpánem dostali do toho autobusu. vypadá to na první londýnský vokno.

co se stalo předtim si pamatuju celkem obstojně. začalo to kulturně velice. z focení na canary do korejského kulturního centra na výstavu a diskusi o fotografii, kterou moderoval náš senior lecturer colin jacobson, kterej vypadá jako albert einstein nebo nějaká komiksová figurka. musim něco příště napsat o učitelskym sboru, je to legrační spolek.

no diskuse se vedla, pak se šlo na víno a pak otrlci eště na víno. nechtěl, jsem, ale mám slabou vůli a tak mě lehce přemluvili. pak jsem zas já zneužil slabý vůle brazilky camilly a dotáhl jsem jí nočním busem až ke štěpánovi do kavárny a tah mohl pokračovat. štěpán už měl po šichtě, hospodu zavřel a donesl nám nějaký vína. byly asi čtyři ráno, štěpán zavolal camille taxíka, za což má u mě obrovský plus. projevil gentlemanství a duchapřítomnost a já mu tímto ještě jednou děkuju! no a pak přišlo to okno no.

Co novýho

Ač jsem tu už skoro měsíc, až dnes jsem poprvé spatřil řeku Temži. Došlo k tomu když jsem s italskou spolužačkou Annalisou a jejím spolubydlícím přecházel Waterloo Bridge směrem k National Theatre. To je tak, když člověk bydlí mimo centrální Londýn. Chci tím nabourat zažité představy o tom, jak se má student v Londýně. Mými kulisami nejsou Big Ben, Tower, Soho, ale nákladové nádraží Willesden Junction, barevné ulice plné internetových shopů a malých sámošek, když se projdu trochu dál od domova, tak třeba i malebně alternativní Noting Hill. Ale nestěžuju si – naopak, ten jinej Londýn, kterej žiju, je zatím největším objevem, který jsem tady učinil.

Když jsem pracoval v Praze v deníku E15, jako zdroj jsem často a rád používal online verzi Timesů. Naopak Guardian online jsem rád neměl, připadal mi pomalý, málo aktuální, nepřehledný. Po příjezdu do Anglie jsem jednou při snídani u Frederiky v Brightonu narazil na výtisk Guardianu a po dvou hodinách v transu jsem zjistil, že jsem ho přečetl komplet i s přílohou. Dneska se mi dostaly do rukou Timesy. Jenom jsem je prolistoval. Nic mě nezaujalo, ošklivý fotky, nudný styl, podivná grafika. Zajímavé, jak se může lišit internetová verze od tištěné...

Třetí poznámka se týká focení. Je to podivný, jak těžký je tady získat přístup ke věcem. Děti se fotit nesmí – to jsem zjistil hned ze začátku. Kvůli obavy z pedofilů je potřeba mít povolení od rodičů každýho dítěte. Zkoušel jsem získat povolení fotit ve třech základních školách v našem Bronxu, ale nikde mi to nedovolili. Naopak až nesnesitelně lehké je fotit v alternativních čtvrtích. Každý je hip, svůj, trendy, je to taková alternativní rasa lidí, říkám jim pracovně „beautiful people with beautiful opinions“. Jdu po Portobello Road, jeden antikvariát vedle druhýho, vetešnictví, sekáče, štýlo. Mozek nestíhá vstřebávat, jak je každý jedinečný, jak má každý svůj styl. A oči přecházejí. Když to ale vyfotím, vše se rozplyne jako v tý pohádce obušku z pytle ven, kde se zlaťáky změnily na listí či šutry, doma v kompu koukám na prázdný, nudný fotky. Nebo, a to je pravděpodobnější, beautiful people nefotim vůbec. Nejsou vlastně tolik zajímavý jako třeba kluci z boxing clubu.

Jednoho na dobrou noc pejstnu a tím odtroubim večerku i sobě. Jmenuje se MOSES, je starej jako já a v 10 imigroval z Ugandy se svym strejdou. Ze strejdy se stal alkoholik, začal bejt na Mosese zlej, Moses utek z domu, skončil v děcáku, ve 14 neúspěšnej pokus udělat sámošku, starší parťák, co ho do toho navez, zdrh, jeho zavřeli do pasťáku na dva roky, pak rok venku, v opilosti útok na „random“ chodce, dva roky natvrdo v cele. Po návratu z basy pár let na ulici, po gaučích známejch a hostelech. Mosesův život se změnil, když mu bylo 21. Potkal Jamieho Morrissona, boxera z All Stars klubu. Řekl mu, ať se přijde mrknout. Pan Akay, šéf gymu, se na Mosese podívá a řekne: máš v sobě hodně nevybitý energie. To se Mosesovi líbí. Řekne mu svůj příběh a pan Akay jen pokývá. Moses začne trénovat, je fakt dobrej, odboxuje první tři zápasy, jeden vyhraje, jedne prohraje, jeden rozhodčí stornuje, protože se lekne, když Moses v jednu chvíli dostane pecku, která ho pošle k zemi. „Chtěl jsem vstát a bojovat. Ale on to přerušil. Rozhodčí v amatérskym boxu jsou trochu strašpytlové,“ říká Moses.

Jenže to by nebyl Moses, aby to skončilo dobře. Je dobrej, fakt dobrej, ale rozseká se na motorce, což ho vyřadí na dva roky.

Dobře, tvrdě maká a za dva roky se dostane tam, kde je teď – do formy. Do all Stars chodí každej den, je to jeho domov. Zároveň začíná trénovat i malý kluky, z nichž některý maj stejnej problém, jako kdysi on. Rozumí jim jak nikdo, zažil to. Blíží se taky pohár starosty, vůbec první tournament, kde se utkaj všechny londýnský boxerský kluby mezi sebou. Vymyslel to pan Akay, zacvakal starosta Boris. Slíbil to totiž před volbama – když vyhraju, bude pohár. A slovo dodržel. Moses tam chce boxovat.

Jenže to by zase nebyl Moses, aby se něco nepokazilo. Jednoho dne na konci léta našel ve schránce dopis z Home Office, něco jako úřad pro přistěhovalce. Píšou, že se podívali na dva trestné činy, které spáchal v roce 2001 a že se rozhodli deportovat ho do Ugandy. Má měsíc na to, aby udal důvody, proč by tak neměli udělat.

Moses nevěří svým očím. Ugandsky neumí, nikoho tam nezná, většinu svého života strávil v Londýně. Začíná tedy psát dopis. Získá další měsíc, který má na to, aby shromáždil dokumentaci, že je pro Británii přínosný. Přimlouvá se pan Akay, přimlouvá se přítelkyně, hledá všechny možný výplatní pásky, aby ukázal, že tu platí nějaký daně. Je psychicky v háji a pan Akay to vidí. V ringu si ho na tréninku vodí i slabší boxeři. Potřebuje, aby rozhodli, že smí zůstat. Turnaj je 23. listopadu. Jestli ho deportujou, tou dobou už bude tři týdny v Africe.

Když jsme se měli s Mosesem setkat poprvé, nedorazil. Opil se totiž a skončil na záchytce. Moc se omlouval. Napodruhý to klaplo, pozval mě na kafe a odpověděl mi na všechno, na co jsem se ho zeptal. Viděl jsem ho trénovat. Box a klub - to je jeho život., jeho rodina, kteoru neměl. Doufám, že ho nepošlou zpátky do Afriky. Zasloužil by si pro změnu trochu štěstí.

Jednoduchý život

Můj život tady je velmi jednoduchý.
Když se nad tím tak zamyslím, tak vlastně dělám jenom čtyři věci.

1. Jsem doma
2. Jsem ve škole nebo na cestě z/do školy
3. Jsem v klubu All Stars u pana Akay. O jeho boxing clubu fotim story
4. Poflakuju se po Londýně


Přitom ale vůbec nemám čas, sotva stíhám.
Vyhovuje mi to tak.
Práci nehledám, není čas, píšu jen pro E15. V příštím semestru bude o jeden předmět míň, tak snad bude času víc.

pan z pohadky na dobrou noc

Sentimentální

...na první pohled nějaká DMNC. Ti z vás, kdo eště pamatují blog, který jsem si vedl jako čerstvě pětadvacetiletý, si možná vzpomenou na jednu z mých prvních fotek z Brightonu. Na obrázku byly boty adidas samba, který jsem si právě koupil za dvacet liber v akci v místním Sportsworldu, a moře.

To bylo přesně před dvěma lety.

V momentě, který je zachycen na fotce nahoře, mají boty za sebou právě dva roky každodenního nošení a právě jsem v nich přijel na kole z Londýna. Cesta dlouhá 90 kilometrů mi trvala asi 8 hodin a celou tu dobu jsem se těšil, až uvidím moře. Stihl jsemto jen tak tak, na pláži jsem zastavil asi dvacet minut před západem slunce. A první, co mě pak napadlo, bylo sentimentálně zopakovat ten okamžik. Jenže jsem zapomněl na devátou vlnu, ta jako Václav Havel roce 1990 v Portugalsku na této fotografii Tomkiho Němce. Večer s Friederikou jsem tedy strávil s mokrýma botama. Ale bylo mi to jedno, protože jsem byl v Brightonu!

(Tolik první dojmy, snad se zítra dostanu k podrobnějšímu popisu především cesty anglickou podzimní krajinou z Londonu na kole a pocitu, jakej má člověk když se někam vrací. Nic ale radši neslibuju.)

Tak sme to s polákama projeli...

...ale pivo chutná v český hospodě líp než v polský! A český fanoušci tady nejsou takový buránci.

Obrázek pro tento den II

zheb

Dneska je sobota. Je krásně, zřejmě jedna z posledních šancí oblíct triko a kraťasy.
Měl jsem dopoledne dohodnutou schůzku kvůli focení a plnej energie jsem na ní vyrazil. Dokonce jsem i běžel, abych přišel včas. Jenže ten člověk nepřišel. Čekal jsem na něj skoro hodinu.

Úplně mě to rozhodilo. Sedl jsem si na hřbitově na šutr a normálně skoro usnul. Pak sem se teda zmátořil, ale stejně už jsem neměl chuť dělat COKOLI. Chápete to? Prostě došla šťáva. Asi se budu teda koukat na filmy. Nebo si lehnu a regulérně to zatáhnu. Tak.

podlehnutí slunečnýmu dni

včera jsem si smontoval kolo. vybalil ho z krabice, našrouboval pedály, zasadil kola, utáhl brzdy a zašoup sedlo. ale jedna duše nešla nafouknout. takže sem musel projížďku odložit na dnešek. a to bylo tka hezky!!!

ale dneska bylo eště líp. ani lístek se nepohnul, slunce svítilo a lidi se usmívali. měl jsem na chvíli pocit, že je neděle. bylo tak teplo, že se dalo vyrazit jen v kraťasech a triku. dotlačil jsem kolo k benzínce, cvaknul dvacetipenci za vzduchovou pumpu a pak konečně nasedl.

bylo to úžasný. nevim jak vy, ale já to zažil vůbec poprvý: nasednout na SVOJE kolo někde v novým světě a jet. ještě než jsem se vydal na regulérní RIDE, nakoupil jsem v argosu dva zámky dohromady za deset liber. podkovu na přidělání rámu a zadního kola a lanko na přední kolo. pak už mi nestálo nic v cestě.

vzduchem se nesla vůně takeawayů, občas profrčel vlak. vyrazil jsem směrem ke škole, abych zjistil, jak dlouho to zabere. jel jsem to přes hodinu, ale nedá se to počítat, ptže sem co chvíli stavěl, abych si cvaknul nějakej ten londýnskej vizuálek. a nějak sem si v sedle řek, že už kvůli těm obrázkům to tady rozjedu. nic osobního. jen tak pohladit ty, co zrovna po ránu přišli do práce, rozjeli svoje explorery a mozzilly a nyxy a centra a seznamy a eště se jim nechce začít pracovat. takže tak. zdravim do prahy!!

obrazek pro tento den I