Witold Krassowski

Witold Krassowski: After a horse race, Pietrowice Wielkide.

"Nikdy nepodceňujte roli štěstí v tvůrčím snažení," začíná můj nejoblíbenější učitel Colin Jacobson svojí anekdotu o tom, jak v roce 1988 objevil vynikajícího fotografa Witolda Krassowského. Krassowski se tehdy v Londýně živil jako malíř pokojů. Jednou pozdě večer, když už byla většina lidí v pohodlí svého domova, přinesl do redakce nově vzniklého Independentu svoje černobílý fotečky polskýho venkova. Měl štěstí, protože tam ještě byl Colin, tehdy foto editor, který si dělal pořádek na stole. "Byl vysoký, vyšší, než já a já jsem dost vysoký. Jeho knír byl tenčí než můj. Krassowski vypadal jako důstojník polské kavalérie," pokračuje Colin ve své anekdotě. Jeho fotky se mu líbily a nabídl mu práci pro Independent. To byl průlom, protože pro většinu fotografů je důležitá první série, pak už to jde.
Ve středu ve čtyři jsem měl s Colinem sraz v Regents Street. Byla to oficialita, tzv. tutorial, kdy si učitel a žák spolu sednou a řeknou si, jak jsou spokojeni s průběhem kurzu, se sebou navzájem. Ale Colin si na oficiality nepotrpí, takže jsme se bavili normálně. "Co bys chtěl dělat až skončí kurz?" ptal se mě Colin. Ne, teď nebude následovat další báječný příběh o tom, jak mě Colin nabídl práci :) . Naopak, zjistil jsem, že vůbec nevim. Řekl jsem pár neurčitých frází, něco ve smyslu, že "to chci zkusit". Colin mě vyslechl a pak řekl: "Viděl bych tě jako freelancera. Měl byses zaměřit na východní Evropu. Tam to vůbec neni pokrytý. Kromě toho, že tam pijou vodku o ní nic nevíme, víš jak to myslím," pokračoval. Líbilo se mi, co říká. "Měl bys základnu v Praze a vytvářel fotky pro západní trh. Teď bys měl začít vymejšlet, o čem budou tvoje stories."

"Hmm," odvětil jsem. Znělo to celý strašně jednoduše. Nafotíš, pošleš, dostaneš prachy. Jenžetakových jsou stovky. Colin je holt ze starý školy.

No ale proč to celý vyprávim. Odešel jsem z tutorialu, přijel domů, uvařil si čaj a serfoval na netu. Hledal jsem nějaký fotografy, co se vydali cestou, o níž mluvil Colin. Na stránkách Panos Pictures, což je britská agentura, jsem objevil Krassowského. Jeho fotky se mi strašně líbily. Je to takovej ten daily life, kdy jedna fotka řekne všechno, černobílejch 35 milimetrů, jak to mám rád. "Hm, hm," říkal jsem si. Jak to, že jsem o tomhle týpkovi ještě neslyšel. Pak jsem si přečetl úvod k jeho sérii "Britain". Byly v ní jeho první britský fotky z konce osmdesátých let, který fotil pro Independent . A u nich Colinova anekdota. Nikdy nepodceňuj roli náhody, říkal jsem si po přečtení Colinova textu.