Novinář a vrah

Ten pocit znáte. Čtete nějakou knihu, a najednou máte pocit, že ta pasáž je o vás. Nedozvídáte se o sobě hezké věci, právě naopak. Běhá vám z toho mráz po zádech. Přesto fascinovaně, doslova jedním dechem a s bušícím srdcem pokračujete ve čtení. Jakmile pasáž „o vás“ skončí, přestanete číst, zadíváte se jinam, ven z knihy, a přemýšlíte, do jaké míry to byla pravda, jestli opravdu jste tak špatní. Hledáte argumenty na svojí obhajobu, zároveň ale i přitěžující okolnosti. Tak přesně tohle se mi před několika minutami stalo během čtení knihy The Journalist and the Murderer od Janet Malcolm. Kniha se zabývá případem ze 70-80 let, kdy známý novinář přijal nabídku muže souzeného za vraždu, že o něm napíše knihu a podělí se o zisk, protože obžalovaný potřeboval peníze na financování svého procesu. Novinář smlouvu s ďáblem přijme a na konci procesu se k hrůze obhajoby obžalovaný přizná, že zabil celou svojí rodinu. Jde do vězení, novinář pokračuje v práci na knize. Opravdový drama, tedy alespoň pro mě, se odehrává na straně novináře, který od začátku vrahovi nedůvěřuje, přesto až do konce předstírá k němu kamarádství. V minulym příspěvku jsem si přihřál polívčičku samochvalnym popisováním „dobročinného“ projektu, takže je na místě, abych teď vypsal tu pasáž. Vrah je Jeff, novinář Joe.

„Joe, more than anything else in life, wants to be liked. In that sense, he is very much like Jeff. But, unlike Jeff, Joe also likes to pass judgement on everything. Joe is a very judgemental guy, though it is not obvious when you talk to him, because he has this attitude of eternal tolerance...“

Spisovatele si tak osobně, rozhodně to není nic objevného, dělím na dvě skupiny. Jedni umí používat jazyk, nezajímá mě, jak to dopadne, vím to, protože knihu čtu už potřetí, abych si vychutnal každý slovo. Naopak u těch „druhých“ nějaký jazyk vůbec nevnímám, čtení je jako jízda v autě bez brzd, když zaklapávám knihu, překvapeně zjišťuju, že se venku rozednívá. Novinář a vrah je excelentním kouskem z druhý skupiny, vřele doporučuju sehnat.

Já teď půjdu spát a budu přemýšlet o tom, z jaké kategorie je gesto "otevřené napsání o tom na blog" a jaký je správný typ reakce na takový příspěvek s ohledem na vztah k blogujícímu... Radši už přestanu, než napíšu víc, než bych chtěl :)