Bojovka v Rize

Byl jsem v Rize, kvůli krizi, od E15. Měl jsem to v plánu už dlouho, ale redakci se pořád nechtělo mě poslat a než se rozhoupala, všichni novináři Lotyšsko mezitím pokryli a zas odjeli, takže na mě zbyla zvláštní role dojížděče zbytků.
Sledovat z Anglie s letenkou v kapse, jak čeští novináři postupně zveřejňují z Lotyšska jeden článek za druhým (a tím odškrtávají použitelná témata a osobnosti), bylo dost nervy drásající. Některým se to povedlo, u jiných jsem jen čuměl, za co je platí. Ale nebudu střílet do vlastních řad. Myslim si, že zahraniční reportérství by se mělo učit - starší kolega reportér by vzal mladšího s sebou a ukázal mu, co se jak musí. Myslím, že by to kvalitu českého zahraničního zpravodajství pozvedlo.
Nicméně v pondělí jsem narychlo vyřídil věci do školy, nechal trochu nekolegiálně spolužáky, ať časopis dolámou sami a vyrazil na Stansted. Noc jsem strávil na mezipřistání ve Stockholmu, na nejmenším letišti, které jsem kdy zažil. Připomínalo spíš větší horský hotel v alpském stylu než mezinárodní letiště. Natažen přes tři židle, na chvíli jsem usnul, aby mě ve 4.30 zřízenec probudil poklepáním na dřevo vedle mého ucha s větou "it's 4.30, from now on you can not sleep here" a odešel k dalšímu spícímu cestujícímu. Do Rigy jsem přiletěl v 9 ráno, rozlámanej, ochraptělej a lehce zabržděnej po probděný noci. Sněžilo, měl jsem jen polobotky. Riga leží u moře a v Londýně bylo 15 stupňů, takže se sněhem jsem nějak nepočítal.
Nebudu popisovat detaily, řekněme, že první dva dni ze čtyř jsem promarnil rozhovory s lidmi, kteří mi sice nebyli ochotni cokoliv říct, nicméně ale rozhodně chtěli udělat interview, prostě vládní politický kecy. Za to, že moje práce nakonec dopadla podle mě celkem dobře, vděčím Olze a její lotyšské kamarádce, která pro mě udělala rešerši kontaktů na místní lidi, kteří nějak souvisí s ekonomikou. Ten seznam by se dal v obecné verzi použít pro jakoukoli zahraniční misi. A taky šéfce ekonomického úseku české ambasády v Rize (kolegům doporučuju - obracejte se na ně, jsou přímější, konkrétnější, než velvyslanec, kterej vám nic neprozradí. nemusí platit vždy).
Další obrat k lepšímu v mojí misi nastal poté, co jsem se uprostřed pobytu opil s lokálama v jednom baru. Když jsem se pak ráno budil s bolestí hlavy, konečně jsem si připadal jako reportér a věděl jsem, co musím. Začal jsem vázat nit od konkrétního případu zkrachovalé firmy (trochu alá Na vlastní oči) a od ní se přesunul k příčinám a obecnému (unie zaměstnavatelů, kontrolní komise, realitní kancelář), abych se nakonec vrátil zpět ke konkrétnímu (obyčejní nezaměstnaní Lotyši).
Připadal jsem si, jako bych procházel bojovku, od jednoho místa mě příběh logicky posílal na další, doplňoval jsem si skládačku až se mi vytvořil ten oblouk. Možná tam ten příběh ale vidím jenom já. Mělo by to vyjít zejtra. Výlet mi přinesl kromě nějakých těch zkušeností ještě jeden důležitý objev - totiž že nikdy nebudu moct pořádně psát a fotit zároveň. Ale o tom příště.