kterou II

kvůli dalšímu úkolu, vyfotit tradiční nedělní trh v brick lane jsem vstával v půl šestý, strávil tam čtyři hodiny, třikrát zmoknul a během těch čtyř hodin, co jsem tam strávil focením lidí, jsem se tam stihl nejvíc provařit, vyfuckovaly mě prodavači, matky, náhodný chodci...tak mi prosím aspoň pomožte vybrat, já už nevim.
obrázky jsou pod fotkou nahoře. tentokrát se mi trochu utrhla ruka. díky.

kterou?

chtěl bych poděkovat všem, co blog třeba i tiše sledují, i když nekomentují. tentokrát je ale prosím, aby udělali výjimku. potřebuju vybrat fotku. tak mi napiště kterou. pod tou horní se po kliknutí skrývaj další...

lekce fotografování

když máte zadání, nikdy se neupírejte k fotografii, kterou máte v hlavě, kterou jakoby vidíte před očima. fotku nesmíte vymyslet, ale objevit ve světě. to je moudro, ke kterýmu jsem dospěl dost krušnou cestou.
zadání znělo "unusual small independent business". chtěl jsem být originální, tak jsem si umínil nafotit pohřební službu pro domácí mazlíčky. našel jsem jednu za východní hranicí londýna a vydal se tam na kole. když jsem tam dojel, přivítaly mě sice náhrobky sparky, bubble nebo tsar, ale nikde ani noha. moje představa fotky člověka s malou rakví v jedný a kýčovitým náhrobkem v druhý ruce na sluncem zalitém, zvířecím hřbitově se rozplynula. slunce zašlo, vykoukly hvězdy. blátivou cestou a silnicí plnou kamionů jsem se podél krajnice vracel po tmě 15 mil k nejblížší stanici metra. vymrzlej jsem se dopotácel domů.
o pár dní pozdějc jsem prostě vyrazil do harlesdenu, kde bydlím, jentak s foťákem přes rameno. nečekal jsem nic extra, prostě cokoli. jsem pozadu s úkolama a potřebuju to prostě mít z krku, říkal jsem si. u stanice metra je obchod s pračkama, kde maj zadní dvorek se spoustou vyřazenejch křápů. docela fotogenická hlučná samota. vešel jsem, pakistánskej vousáč mě slušně vykázal, "otec není doma", blablabla, ať to zkusím jindy. bylo prvotřídní světlo. šel jsem dál ulicí podél tržiště. zeptal jsem se v krejčovství, kde odpolední slunce krásně zalívalo krejčího pracujícího na starým šicím stroji. ale zase mě poslali někam. stejná výmluva, šéf není doma. do třetice mě vyfuckoval chlap prodávající nábytek. fakt mi nešlo o originalitu, jen o to světlo a mít to z krku.
zkusmo jsem se cestou domů stavil zase u praček. měl jsem štěstí, starý pán byl doma a když jsem mu ukázal průkazku univerzity, souhlasil! rychle jsem to nacvakal, poděkoval a rozloučil se. takhle to dopadlo.

RAFIK, prodavač praček v Harlesdenu

Witold Krassowski

Witold Krassowski: After a horse race, Pietrowice Wielkide.

"Nikdy nepodceňujte roli štěstí v tvůrčím snažení," začíná můj nejoblíbenější učitel Colin Jacobson svojí anekdotu o tom, jak v roce 1988 objevil vynikajícího fotografa Witolda Krassowského. Krassowski se tehdy v Londýně živil jako malíř pokojů. Jednou pozdě večer, když už byla většina lidí v pohodlí svého domova, přinesl do redakce nově vzniklého Independentu svoje černobílý fotečky polskýho venkova. Měl štěstí, protože tam ještě byl Colin, tehdy foto editor, který si dělal pořádek na stole. "Byl vysoký, vyšší, než já a já jsem dost vysoký. Jeho knír byl tenčí než můj. Krassowski vypadal jako důstojník polské kavalérie," pokračuje Colin ve své anekdotě. Jeho fotky se mu líbily a nabídl mu práci pro Independent. To byl průlom, protože pro většinu fotografů je důležitá první série, pak už to jde.
Ve středu ve čtyři jsem měl s Colinem sraz v Regents Street. Byla to oficialita, tzv. tutorial, kdy si učitel a žák spolu sednou a řeknou si, jak jsou spokojeni s průběhem kurzu, se sebou navzájem. Ale Colin si na oficiality nepotrpí, takže jsme se bavili normálně. "Co bys chtěl dělat až skončí kurz?" ptal se mě Colin. Ne, teď nebude následovat další báječný příběh o tom, jak mě Colin nabídl práci :) . Naopak, zjistil jsem, že vůbec nevim. Řekl jsem pár neurčitých frází, něco ve smyslu, že "to chci zkusit". Colin mě vyslechl a pak řekl: "Viděl bych tě jako freelancera. Měl byses zaměřit na východní Evropu. Tam to vůbec neni pokrytý. Kromě toho, že tam pijou vodku o ní nic nevíme, víš jak to myslím," pokračoval. Líbilo se mi, co říká. "Měl bys základnu v Praze a vytvářel fotky pro západní trh. Teď bys měl začít vymejšlet, o čem budou tvoje stories."

"Hmm," odvětil jsem. Znělo to celý strašně jednoduše. Nafotíš, pošleš, dostaneš prachy. Jenžetakových jsou stovky. Colin je holt ze starý školy.

No ale proč to celý vyprávim. Odešel jsem z tutorialu, přijel domů, uvařil si čaj a serfoval na netu. Hledal jsem nějaký fotografy, co se vydali cestou, o níž mluvil Colin. Na stránkách Panos Pictures, což je britská agentura, jsem objevil Krassowského. Jeho fotky se mi strašně líbily. Je to takovej ten daily life, kdy jedna fotka řekne všechno, černobílejch 35 milimetrů, jak to mám rád. "Hm, hm," říkal jsem si. Jak to, že jsem o tomhle týpkovi ještě neslyšel. Pak jsem si přečetl úvod k jeho sérii "Britain". Byly v ní jeho první britský fotky z konce osmdesátých let, který fotil pro Independent . A u nich Colinova anekdota. Nikdy nepodceňuj roli náhody, říkal jsem si po přečtení Colinova textu.

obrázek pro tento den V

Jak jsem jel do Irska

Od sobotní půlnoci do pondělní půlnoci jsem byl v Irsku. Vyslala mě tam moje milá redakce. Takže jsem v sobotu večer svlékl číšnickou zástěru ve Štěpánově hospodě, oblékl sako a v lakýrkách, s diktafonem, foťákem a laptopem na zádech jsem vyrazil zjišťovat, co škod český prezident napáchal během své nedávné návštěvy zeleného ostrova.
Bylo to fajn. Ve chvíli, kdy jsem spal v hostelu s dalšími jedenácti lidmi, z nichž většina byla totálně nasračky, jsem si sice říkal, jestli jsem coby zvláštní zpravodaj nešel s ubytováním příliš pod úroveň, ale zase procházení se v lakýrkách po bahnitý pláži v dublinskym přístavu v neděli odpoledne jsem si fakt užíval...inu, mé oblíbené "vertikální cestování".
Slova mě poslední dobou nějak neposlouchají, takže radši už nic nebudu psát a nahodím pár fotek.
Koho by zajímaly písmenka, tak dnešní e15 nebo taky www.e15.cz :)

cíl

3:28 poslední dva roky jsem se tak nějak upíral k tomu sem odjet studovat a tady jsem doteď jaksi spokojeně vydechoval...až doteď, kdy jsem si uvědomil, že nevím, kde jsem se tady vlastně vzal. zásadní rozhodnutí se asi rodí v hlavě tak pozvolna a dlouhodobě, že když pak dojde k jejich uskutečnění, je těžké zpětně dohledat důvod a okamžik, kdy a proč k nim došlo. teoreticky se mi TEĎ v hlavě už nějakou delší dobu rýsuje cíl nový, tak jak to, že ho nedokážu pojmenovat?

počítač se konrádovi podařilo odvirovat, bolest hlavy a rýma ustoupily, krásně je na světě...

nemoci

všechno je nemocné.
už třetí den se snažím zbavit rýmy, která okupuje mojí hlavu, takže nejsem schopen jasně myslet, nesnáším to. piju čaj s citronem, koušu stroužky česneku, polykám pilule.
i počítač mám zavirovaný. na začátku toho byl nějaký malý vir. stahnul jsem si tedy jakýsi antivirák, ale z něj se vyklubal opravdu nebezpečný virus. malýho vira jsem se pak nějak zbavil. ale ten antivirák ne a ne dostat pryč. polský spolubydlící konrád dělá co může, ale bude se co nevidět stěhovat. sehnal práci v cambridge, chodí po domě, zpívá si a občas náhodně zahlásí "mám práci". doufám jen, že než odejde, zbaví můj počítač virů!
moje fotky jsou technicky netisknutelný. zjistil jsem to na dnešní lekci photoshopu s indickým maniakem Vishem. když se přiblíží, jsou plné šumu. měl jsem to špatně nastavený. zatracený digitální technologie. ještě že mám kolem sebe ty ajťáky. jsou to strážní andělé, oba víme, že jim to nikdy neoplatím, ale přesto mi pomáhaj.
proberu se z odpoledního spánku a vůbec se mi ten zavirovanej počítač nechce zapínat. přemýšlím, jak lidé trávili večery před příchodem počítačů a internetu. podívám se omluvně na svého Fukse a zapnu počítač.

Rememberance day

Dalším úkolem bylo nafotit Rememberance nebo také Armistice day, den, kdy si Britové připomínají konec první světové války. Několik dnů či snad týdnů předtím nosí lidé na klopách umělý makový květ neboli poppey, který je vzpomínkou na padlé vojáky. Svátek vrcholí vždy 11. listopadu, kdy kolem paláce ve Westminsteru pochodují veteráni a zástupci všech regimentů britské armády, takže ve špalírech kolem vás pochodují Skotové v sukních, letci v červených baretech, Barmánci, arabský regiment v šátcích a Gurkhové, Nepálci se zakřivenejma dýkama z pasem, který sklízí největší potlesk od diváků, protože to byli nejoddanější bojovníci a taky proto, že je mezi ně těžký se dostat.
Tohle všechno jsem se dozvěděl od nedaleko ode mě stojícího chlápka, kterej to dával k dobru svejm známejm, znal každou uniformu "and these must be Lancashire shooters...!" a takhle jel pořád, asi hodinu.

http://en.wikipedia.org/wiki/Remembrance_Day

Fotky se skrývaj pod touhle singlovkou:

panelstory

Testuju jeden způsob titulkování fotek na "story" o panelácích, abych to pak naostro, až budu mít
hotovou story o boxu, mohl prezentovat v už ušlechtilý podobě. Tohle je jen taková "beta".

Napište mi, jestli se vám tenhle způsob vyprávění, používání titulků, typo, font, layout...cokoli líbí
nebo nelíbí a proč a jak byste to třeba změnili. Stačí kliknout na obrázek.

Dík!

obrázek pro tento den IV

Pohlednice ze zastávky Willesden Junction, kde nastupuju do metra, když jedu do Londýn a kde vystupuju při návratu domů.

...

"It's been a long time coming, but tonight... change has come to America," the president-elect told a jubilant crowd at a park in Chicago.

přečetl jsem si po dvojhodinové cestě nočními autobusy na BBC v cca 5.20 greenwichského času a mohl jít klidně spát.

obrázky z halloweenu

Dalším úkolem, který nám zadal Ben na předmět Digital Photojournalism, bylo fotit opilé děti v ulicích Londýna. Nemůžu říct, že by tohle byl můj cup of tea, ale po několika pořádných hltech moravský slivovice sme si to s italskou spolužačkou Analisou celkem užili.

Tady je pár obrázků:

http://petrhorky.com/mimo%20web/halloween/

Britskej Kraus?

Kdo si myslí, že Uvolněte se, prosím je nejlepší talkshow, neviděl Friday night with Jonathan Ross na BBC. Rosse teď vyhodili z televize kvůli jakýmsi obscénním telefonátům, které dělal s dalším komikem při vysílání a všichni to tu strašně řeší, média i politici.

Chystám se o tom něco psát, tak jsem se chtěl dozvědět, kdo to teda je, ten Jonathan Ross. A dopadlo to tak, že jsem strávil celý sobotní odpoledne i večer přilepenej u YouTube a hledal jednotlivý epizody.

Nejvíc jsem se pobavil u týhle, kde je hostem Tom Hanks. Fakt vřele doporučuju:

http://www.youtube.com/watch?v=QDXsSnjehrM

Díl s Iggy Popem, Nicole Kidman, Quentinem Tarantinem nebo Amy Winehouse ale taky stojej za to. Už chápete, proč se to nedá srovnat s Uvolněte se prosím?

Mdloby

Bylo něco kolem oběda a v kocovině po Halloweenu jsem se vracel domů ze Štěpánova bytu na Canary Wharf. Byla sobota a v metru hlásili, že během víkendu je šedá trasa Jubilee Line skoro celá mimo provoz kvůli opravám. Já jsem potřeboval jenom na Waterloo na přestup a tam ještě metro jelo, takže mi to nevadilo. Ale spousta lidí se rozhodla kvůli výluce přestoupit stejně jako já na hnědou lajnu Bakerloo, takže se v úzkých chodbách vytvořila tlačenice.

Pomalu jsem se probojovával k nástupišti a pak i do vlaku. Vagon byl plnej lidí. Stál jsem přilepenej vedle dveří. Po chvíli jsem si zvyknul a začal si vyměňovat pohledy s jednou hezkou slečnou. Najednou se mi ale navalilo do hlavy teplo. Cejtil jsem tlak ve spáncích a podlomily se mi kolena, takže jsem se musel předklonit opřít rukama o stehna. Cejtil jsem, jak se sunu k zemi, nikdo si ničeho nevšímal. Snažil jsem se dejchat a vydržet na nohou do příští stanice, bylo to nekonečný. Zvláštní pocit, jako bych umíral. Už jsem jednou nebo dvakrát omdlel, ale tehdy to bylo rychlý, prostě jsem se najednou probral na zemi a všechno v pohodě...teď ale šlo úplně zpomaleně do detailu sledovat, jak odcházejí síly a jak se tělo celý zalije potem a klesá, bylo to strašidelný. Nakonec se ozvalo spásný "This station is Piccadilly, please mind the gap between the train and the platform" a vypotácel jsem se z vlaku. Prorážel jsem si cestu k lavičkám a plíce pumpovaly všechen dostupnej vzduch na tom dusnym peróně, bylo opět zvláštní, jak mozek nemusel vůbec nic, tělo si samo poručilo co chce a zvolilo program. Svalil jsem se na lavičku vedle starý homeless černošky a jen dejchal.

Projely asi tři metra. Bylo mi líp, ale moc jsem si eště nevěřil. V batohu jsem měl dva foťáky, blesk a stativ, takže jsem nemoh riskovat, že ve vlaku upadnu do bezvědomí. Pak se před mojí lavičkou rozevřely dveře a já viděl, že přímo naproti mě je místo k sezení, tak jsem vstal a nastoupil do vlaku. Cestou se o mě znovu pokoušely mdloby, ale jakmile jsem začal zhluboka dýchat, zlepšilo se to. Definitivní úleva přišla až na Queens Park, kde vlak vyjíždí z podzemí na denní světlo, dovnitř se vevalil čerstvý vzduch a já ho pil jako nejlepší elixír. Vylezl jsem, byla zima, pršelo a celkově to byla šedivá sobota, ale mně bylo skvěle.