Mind the smile

V Rize jsem vyfotil jen to nezbytně nutný, tj lidi, se kterýma jsem dělal rozhovory. Foťák jsem vytahoval jen s nechutí. Byl jsem tam jako píšící!
Vtipná a pro mě nová zkušenost byla, že jsem nemohl použít fotky smějících se lidí, jelikož tématem článku byla hospodářská krize drtící ekonomicky slabou, postkomunistickou zemi. Představte si, kdyby k reportáži byly tyhle fotky, se stejnými titulky, jako v novinách.


Devět měsíců jistoty. Svářeč Viktor (na snímku) přišel o práci už loni v listopadu. Teď dostává podporu v nezaměstnanosti - devět měsíců. Co bude potom, netuší, jen si přeje, ať už krize skončí.

Když jsem na Viktora namířil foťák, měl záchvaty smíchu, který se ale snažil potlačovat. Nemůžeš se smát, říkal jsem mu přes svého tlumočníka, pouličního muzikanta Maxe, kterýho jsem potkal na ulici, kde hráli s kámošem na kytaru.

Mohli to čekat. Ředitelka lotyšské Konfederace zaměstnavatelů Elina Egle je k podnikatelům příkrá. Signály měli, ekonomické problémy mohli předvídat.

Uprostřed rozhovoru jsem vytáhl foťák a posunky Elině naznačoval, ať dál mluví, ale po chvíli se zasekla, přestala mluvit a jen se usmívala. "Já takhle nemůžu, když na mě koukáte přes objektiv," smála se. Mluvit začala až když jsem foťák zas položil. Vyfotit přirozený snímek, když člověk nemluví, je ale opravdu těžký, protože většina lidí se pak soustředí na pózování, z čehož vznikaj sterilní fotky.

Originální verze je tady: http://e15.cz/assets/e15-v-pdf/01-32_e15_37.pdf

Ale bylo by celkem vtipný, kdyby to vyšlo s těmahle fotkama, ne?

Bojovka v Rize

Byl jsem v Rize, kvůli krizi, od E15. Měl jsem to v plánu už dlouho, ale redakci se pořád nechtělo mě poslat a než se rozhoupala, všichni novináři Lotyšsko mezitím pokryli a zas odjeli, takže na mě zbyla zvláštní role dojížděče zbytků.
Sledovat z Anglie s letenkou v kapse, jak čeští novináři postupně zveřejňují z Lotyšska jeden článek za druhým (a tím odškrtávají použitelná témata a osobnosti), bylo dost nervy drásající. Některým se to povedlo, u jiných jsem jen čuměl, za co je platí. Ale nebudu střílet do vlastních řad. Myslim si, že zahraniční reportérství by se mělo učit - starší kolega reportér by vzal mladšího s sebou a ukázal mu, co se jak musí. Myslím, že by to kvalitu českého zahraničního zpravodajství pozvedlo.
Nicméně v pondělí jsem narychlo vyřídil věci do školy, nechal trochu nekolegiálně spolužáky, ať časopis dolámou sami a vyrazil na Stansted. Noc jsem strávil na mezipřistání ve Stockholmu, na nejmenším letišti, které jsem kdy zažil. Připomínalo spíš větší horský hotel v alpském stylu než mezinárodní letiště. Natažen přes tři židle, na chvíli jsem usnul, aby mě ve 4.30 zřízenec probudil poklepáním na dřevo vedle mého ucha s větou "it's 4.30, from now on you can not sleep here" a odešel k dalšímu spícímu cestujícímu. Do Rigy jsem přiletěl v 9 ráno, rozlámanej, ochraptělej a lehce zabržděnej po probděný noci. Sněžilo, měl jsem jen polobotky. Riga leží u moře a v Londýně bylo 15 stupňů, takže se sněhem jsem nějak nepočítal.
Nebudu popisovat detaily, řekněme, že první dva dni ze čtyř jsem promarnil rozhovory s lidmi, kteří mi sice nebyli ochotni cokoliv říct, nicméně ale rozhodně chtěli udělat interview, prostě vládní politický kecy. Za to, že moje práce nakonec dopadla podle mě celkem dobře, vděčím Olze a její lotyšské kamarádce, která pro mě udělala rešerši kontaktů na místní lidi, kteří nějak souvisí s ekonomikou. Ten seznam by se dal v obecné verzi použít pro jakoukoli zahraniční misi. A taky šéfce ekonomického úseku české ambasády v Rize (kolegům doporučuju - obracejte se na ně, jsou přímější, konkrétnější, než velvyslanec, kterej vám nic neprozradí. nemusí platit vždy).
Další obrat k lepšímu v mojí misi nastal poté, co jsem se uprostřed pobytu opil s lokálama v jednom baru. Když jsem se pak ráno budil s bolestí hlavy, konečně jsem si připadal jako reportér a věděl jsem, co musím. Začal jsem vázat nit od konkrétního případu zkrachovalé firmy (trochu alá Na vlastní oči) a od ní se přesunul k příčinám a obecnému (unie zaměstnavatelů, kontrolní komise, realitní kancelář), abych se nakonec vrátil zpět ke konkrétnímu (obyčejní nezaměstnaní Lotyši).
Připadal jsem si, jako bych procházel bojovku, od jednoho místa mě příběh logicky posílal na další, doplňoval jsem si skládačku až se mi vytvořil ten oblouk. Možná tam ten příběh ale vidím jenom já. Mělo by to vyjít zejtra. Výlet mi přinesl kromě nějakých těch zkušeností ještě jeden důležitý objev - totiž že nikdy nebudu moct pořádně psát a fotit zároveň. Ale o tom příště.

boxstory

sliboval jsem tady nekdy na podzim, ze box bude, az bude hotovej. kdyz hotovej byl, tak jsem na to samozrejme zapomnel, jak uz to byva. koho zajimaji dalsi postavicky z pribehu Mosese, nebo koho proste jenom zajima, co jsem nejvic cvakal od rijnu do listopadu, at se pohodlne uvelebi a nez klikne na hned uvodni fotku, at si do pozadi pusti treba tuhle hudbu: http://www.youtube.com/watch?v=RvMq9J195LI

ps: set ukazuju zhruba v ty podobe, v jaky jsem ho odevzdaval ve skole a v jaky vysel v e15. nafotil jsem asi 20 giga, takze se tam spoustu veci neveslo...protoze skolni set mel povolenej strop 12 fotek...a v novinach toho prostoru taky neni nekonecne :)

Mikhael Subotzky

SOUTH AFRICA. Beaufort West. 2006. The entire Mallies family survive off Michelle's sex work and her fathers disability grant. © Mikhael Subotzky/Magnum Photos

Fotka, u který jsem se zastavil a dlouze na ní hleděl. To se mi už tak moc často nestává, většina fotek je stejných, mám pocit, že jsem je už někde viděl, jede na vlně určitýho trendu... například moji spolužáci, teď hodně z nich fotí stylem, že postaví člověka na střed fotky, foťák zacloní minimální clonou, aby dosáhli co nejmenší hloubky ostrosti (jediný ostrý je fotografovaný objekt, pozadí neostré), fotografovaný se dívá přímo do objektivu (portrét je výsledkem spolupráce, řekne umělec s lehce afektovaným přízvukem), pak si pohrají s barvami, buď je vytáhnou nebo naopak ztlumí. Fotky vypadají hezky. Jenže kde je v nich vidět autor? Když takhle fotila Diane Arbus (ještě černobíle) blázny, trpaslíky a klauny, bylo to revoluční. Když podobně fotila Rineke Dijkstra svoje portréty, dala tomuhle stylu alespoň pro mě název - portrét alá Dijkstra. Taky jsem si jeden takovej vyfotil, byla to spíš ale parodie.

Novinář a vrah

Ten pocit znáte. Čtete nějakou knihu, a najednou máte pocit, že ta pasáž je o vás. Nedozvídáte se o sobě hezké věci, právě naopak. Běhá vám z toho mráz po zádech. Přesto fascinovaně, doslova jedním dechem a s bušícím srdcem pokračujete ve čtení. Jakmile pasáž „o vás“ skončí, přestanete číst, zadíváte se jinam, ven z knihy, a přemýšlíte, do jaké míry to byla pravda, jestli opravdu jste tak špatní. Hledáte argumenty na svojí obhajobu, zároveň ale i přitěžující okolnosti. Tak přesně tohle se mi před několika minutami stalo během čtení knihy The Journalist and the Murderer od Janet Malcolm. Kniha se zabývá případem ze 70-80 let, kdy známý novinář přijal nabídku muže souzeného za vraždu, že o něm napíše knihu a podělí se o zisk, protože obžalovaný potřeboval peníze na financování svého procesu. Novinář smlouvu s ďáblem přijme a na konci procesu se k hrůze obhajoby obžalovaný přizná, že zabil celou svojí rodinu. Jde do vězení, novinář pokračuje v práci na knize. Opravdový drama, tedy alespoň pro mě, se odehrává na straně novináře, který od začátku vrahovi nedůvěřuje, přesto až do konce předstírá k němu kamarádství. V minulym příspěvku jsem si přihřál polívčičku samochvalnym popisováním „dobročinného“ projektu, takže je na místě, abych teď vypsal tu pasáž. Vrah je Jeff, novinář Joe.

„Joe, more than anything else in life, wants to be liked. In that sense, he is very much like Jeff. But, unlike Jeff, Joe also likes to pass judgement on everything. Joe is a very judgemental guy, though it is not obvious when you talk to him, because he has this attitude of eternal tolerance...“

Spisovatele si tak osobně, rozhodně to není nic objevného, dělím na dvě skupiny. Jedni umí používat jazyk, nezajímá mě, jak to dopadne, vím to, protože knihu čtu už potřetí, abych si vychutnal každý slovo. Naopak u těch „druhých“ nějaký jazyk vůbec nevnímám, čtení je jako jízda v autě bez brzd, když zaklapávám knihu, překvapeně zjišťuju, že se venku rozednívá. Novinář a vrah je excelentním kouskem z druhý skupiny, vřele doporučuju sehnat.

Já teď půjdu spát a budu přemýšlet o tom, z jaké kategorie je gesto "otevřené napsání o tom na blog" a jaký je správný typ reakce na takový příspěvek s ohledem na vztah k blogujícímu... Radši už přestanu, než napíšu víc, než bych chtěl :)