vokno

zima. ostrý, bílý ranní světlo. bolest v krku a v hlavě. rachot motoru.

"ty vole kde to sme někde úplně v prdeli"

štěpán vedle mě. sedíme na dvojsedačce v horním patře double deckeru, kromě nás dvou tam nikdo neni. protírám si oči. nějak se sesypem dolů po schodech a na nejbližší stanici vystupujem.
na první pohled je jasný, že sme někde v chudší čtvrti. na ulici jsme jediný bílý. kolem se řítí houf černejch školaček ve fialovejch školních uniformách. lidi jdou do práce. je půl devátý.

štěpánovi začíná mozek pracovat rychleji než mě a tak vymyslel, že jsme museli přejet naší stanici a řidič nás pak provezl celou svojí trasou až na opačnou konečnou. teď jsme v hackney downs, kdesi ve východním londýně. je šedivý a studený, hnusný ráno.

nastupujem do autobusu, já blbec si pípnu oysterem a až pak se zeptám, jestli jede tam, kam potřebuje, samozřejmě že ne. "ale já už jse si píp," koukám na řidiče, ten se jen usměje, pokrčí rameny a řekne "so?" štěpán se mi směje.

z plánovaných ranního focení do práce spěchajících managerů na canary wharf nic nebude. tenhle úkol odfotim někdy jindy holt. začíná se mi to kupit. tady se naše cesty se štěpánem rozdělují, já jedu přes celej londýn domů, on jen do docklands.

fakt slušně mě bolí v krku, překalil sem nějakej kašel, vykašlávám hnusný chrchle. nastupuju do autobusu směrem na nádraží euston a ihned usínám. naštěstí se na konečný vzbudim. je mi pořád stejně zle a chce se mi spát. nádraží je plný lidí, davy osob proudí sem a tam a já jenom tak bolavě kličkuju mezi nima a hledám cestu. overground do willesdenu nejede. zrovna ve chvíli, když to nejmíň potřebuju, je na trati engineering works. asi o půl kilometru dál je metro, vracím se přes centrum, protože přestoupit se deá jenom na baker street, vopruz. zas spánek.

vlak z baker street jede jen na queens park, tam už ze zbytku sil ve stoje bojuju se spánkem a zimou, vlak je tu, výstup, schody, nekonečnou harley road až ke svýmu viktoriánskýmu domku ve fairlight, sprcha, postel. je asi 11. cesta mi trvala dvě hoďky. pořád ale nevim, jak sme se se štěpánem dostali do toho autobusu. vypadá to na první londýnský vokno.

co se stalo předtim si pamatuju celkem obstojně. začalo to kulturně velice. z focení na canary do korejského kulturního centra na výstavu a diskusi o fotografii, kterou moderoval náš senior lecturer colin jacobson, kterej vypadá jako albert einstein nebo nějaká komiksová figurka. musim něco příště napsat o učitelskym sboru, je to legrační spolek.

no diskuse se vedla, pak se šlo na víno a pak otrlci eště na víno. nechtěl, jsem, ale mám slabou vůli a tak mě lehce přemluvili. pak jsem zas já zneužil slabý vůle brazilky camilly a dotáhl jsem jí nočním busem až ke štěpánovi do kavárny a tah mohl pokračovat. štěpán už měl po šichtě, hospodu zavřel a donesl nám nějaký vína. byly asi čtyři ráno, štěpán zavolal camille taxíka, za což má u mě obrovský plus. projevil gentlemanství a duchapřítomnost a já mu tímto ještě jednou děkuju! no a pak přišlo to okno no.