Co novýho

Ač jsem tu už skoro měsíc, až dnes jsem poprvé spatřil řeku Temži. Došlo k tomu když jsem s italskou spolužačkou Annalisou a jejím spolubydlícím přecházel Waterloo Bridge směrem k National Theatre. To je tak, když člověk bydlí mimo centrální Londýn. Chci tím nabourat zažité představy o tom, jak se má student v Londýně. Mými kulisami nejsou Big Ben, Tower, Soho, ale nákladové nádraží Willesden Junction, barevné ulice plné internetových shopů a malých sámošek, když se projdu trochu dál od domova, tak třeba i malebně alternativní Noting Hill. Ale nestěžuju si – naopak, ten jinej Londýn, kterej žiju, je zatím největším objevem, který jsem tady učinil.

Když jsem pracoval v Praze v deníku E15, jako zdroj jsem často a rád používal online verzi Timesů. Naopak Guardian online jsem rád neměl, připadal mi pomalý, málo aktuální, nepřehledný. Po příjezdu do Anglie jsem jednou při snídani u Frederiky v Brightonu narazil na výtisk Guardianu a po dvou hodinách v transu jsem zjistil, že jsem ho přečetl komplet i s přílohou. Dneska se mi dostaly do rukou Timesy. Jenom jsem je prolistoval. Nic mě nezaujalo, ošklivý fotky, nudný styl, podivná grafika. Zajímavé, jak se může lišit internetová verze od tištěné...

Třetí poznámka se týká focení. Je to podivný, jak těžký je tady získat přístup ke věcem. Děti se fotit nesmí – to jsem zjistil hned ze začátku. Kvůli obavy z pedofilů je potřeba mít povolení od rodičů každýho dítěte. Zkoušel jsem získat povolení fotit ve třech základních školách v našem Bronxu, ale nikde mi to nedovolili. Naopak až nesnesitelně lehké je fotit v alternativních čtvrtích. Každý je hip, svůj, trendy, je to taková alternativní rasa lidí, říkám jim pracovně „beautiful people with beautiful opinions“. Jdu po Portobello Road, jeden antikvariát vedle druhýho, vetešnictví, sekáče, štýlo. Mozek nestíhá vstřebávat, jak je každý jedinečný, jak má každý svůj styl. A oči přecházejí. Když to ale vyfotím, vše se rozplyne jako v tý pohádce obušku z pytle ven, kde se zlaťáky změnily na listí či šutry, doma v kompu koukám na prázdný, nudný fotky. Nebo, a to je pravděpodobnější, beautiful people nefotim vůbec. Nejsou vlastně tolik zajímavý jako třeba kluci z boxing clubu.

Jednoho na dobrou noc pejstnu a tím odtroubim večerku i sobě. Jmenuje se MOSES, je starej jako já a v 10 imigroval z Ugandy se svym strejdou. Ze strejdy se stal alkoholik, začal bejt na Mosese zlej, Moses utek z domu, skončil v děcáku, ve 14 neúspěšnej pokus udělat sámošku, starší parťák, co ho do toho navez, zdrh, jeho zavřeli do pasťáku na dva roky, pak rok venku, v opilosti útok na „random“ chodce, dva roky natvrdo v cele. Po návratu z basy pár let na ulici, po gaučích známejch a hostelech. Mosesův život se změnil, když mu bylo 21. Potkal Jamieho Morrissona, boxera z All Stars klubu. Řekl mu, ať se přijde mrknout. Pan Akay, šéf gymu, se na Mosese podívá a řekne: máš v sobě hodně nevybitý energie. To se Mosesovi líbí. Řekne mu svůj příběh a pan Akay jen pokývá. Moses začne trénovat, je fakt dobrej, odboxuje první tři zápasy, jeden vyhraje, jedne prohraje, jeden rozhodčí stornuje, protože se lekne, když Moses v jednu chvíli dostane pecku, která ho pošle k zemi. „Chtěl jsem vstát a bojovat. Ale on to přerušil. Rozhodčí v amatérskym boxu jsou trochu strašpytlové,“ říká Moses.

Jenže to by nebyl Moses, aby to skončilo dobře. Je dobrej, fakt dobrej, ale rozseká se na motorce, což ho vyřadí na dva roky.

Dobře, tvrdě maká a za dva roky se dostane tam, kde je teď – do formy. Do all Stars chodí každej den, je to jeho domov. Zároveň začíná trénovat i malý kluky, z nichž některý maj stejnej problém, jako kdysi on. Rozumí jim jak nikdo, zažil to. Blíží se taky pohár starosty, vůbec první tournament, kde se utkaj všechny londýnský boxerský kluby mezi sebou. Vymyslel to pan Akay, zacvakal starosta Boris. Slíbil to totiž před volbama – když vyhraju, bude pohár. A slovo dodržel. Moses tam chce boxovat.

Jenže to by zase nebyl Moses, aby se něco nepokazilo. Jednoho dne na konci léta našel ve schránce dopis z Home Office, něco jako úřad pro přistěhovalce. Píšou, že se podívali na dva trestné činy, které spáchal v roce 2001 a že se rozhodli deportovat ho do Ugandy. Má měsíc na to, aby udal důvody, proč by tak neměli udělat.

Moses nevěří svým očím. Ugandsky neumí, nikoho tam nezná, většinu svého života strávil v Londýně. Začíná tedy psát dopis. Získá další měsíc, který má na to, aby shromáždil dokumentaci, že je pro Británii přínosný. Přimlouvá se pan Akay, přimlouvá se přítelkyně, hledá všechny možný výplatní pásky, aby ukázal, že tu platí nějaký daně. Je psychicky v háji a pan Akay to vidí. V ringu si ho na tréninku vodí i slabší boxeři. Potřebuje, aby rozhodli, že smí zůstat. Turnaj je 23. listopadu. Jestli ho deportujou, tou dobou už bude tři týdny v Africe.

Když jsme se měli s Mosesem setkat poprvé, nedorazil. Opil se totiž a skončil na záchytce. Moc se omlouval. Napodruhý to klaplo, pozval mě na kafe a odpověděl mi na všechno, na co jsem se ho zeptal. Viděl jsem ho trénovat. Box a klub - to je jeho život., jeho rodina, kteoru neměl. Doufám, že ho nepošlou zpátky do Afriky. Zasloužil by si pro změnu trochu štěstí.