back in da hot city

raz dva raz dva... zkouška mikrofonu...

back in da big hot city...

...zas sedím v klasický poloze u stolu a piju čaj - stará vesta padne fakt okamžitě! když sem odemkl dveře svojí místnůstky, chvíli jsem zůstal udiveně stát - tak uklizenej sem ten pokoj jakživ neviděl. Míšina práce, pomyslel jsem si hnedka (poslední z návštěv za mojí nepřítomnosti). všechen můj bordel na skříni. kredenc vycíděná od skrvn od čaje (tady jsem se trochu zastyděl, za ty skvrny). procházel jsem se po domě a postupně narážel na další známky přítomnosti mých přátel: v lednici se chladilo chardonnay, ve spižírně přibyly jakési sladké bochánky.

ze všeho nejdřív jsem se nacpal, sice zdravě, ale pořádně, salát, chleba, žlutej meloun. pak jsem si uvařil turka a jak mozek začal vlivem toho kofeinu zrychleně pracovat, začal jsem přemýšlet o takových těch klasicky příjezdových věcech: jako co tady vlastně dělám.

Štěpán s Míšou si Londýn nemohli vynachválit, stejně tak Petr a Petra. každej den sme z baráku vypadli ráno a domů se vraceli ve tři ráno, líčil mi Štěpán, jasně, jasně, přikyvoval jsem, jména klubů, ve kterých byli, jsem neznal a dokonce ani v tý Saatchi galery jsem eště nebyl, uvědomil jsem si mrzutě. ten provinilej pocit se objevil tehdy v hospodě, když mi Štěpán vracel s díky klíče, a teď po mým příjezdu do pokojíku začal rýsovat v ostrých konturách - na pěknou rutinu sis tady najel! šeptalo svědomí. "bytí na netu" v prázdným domě. je tak snadný zavřít se a nevylejzat z pokojíčku ve městě, kde se všechno děje. tuny ztracenýho času. akorát při těch návratech si to pak člověk uvědomí, ostře a nevěřícně, jak jsem mohl žít takovýmhle životem?

výčitky, výčitky, potom předsevzetí dělat to odteďka jinak, kdo z vás by to neznal, blogeři emigranti? jenže ve většině případů tahle ráže vydrží na jednu, dvě spontánní akce a pak se svět vrátí zpět do svých útulných, ošoupaných a vyšisovaných barev. vrstvička ze sítnice se setře a jednoho rána se probudíš a už nekoukáš na Londýn sofijskýma, vídeňskýma ani pražskýma, ale londýnskýma očima.

z myšlenek mě vytrhlo zaťukání na dveře, jak Lukasz poznal, že jsem přijel? byl rád, že mě vidí a já jeho taky, pojídajíce krakovskou uzenku a meloun, prokecali sme v kuchyni asi dvě hodiny.
probrali, co se stalo, co dál se životem. vylíčil jsem Lukášovi historku, jak sem do mýho pokoje přijel Štěpán s Míšou a čínská majitelka byla náhodou doma a normálně jim sebrala klíč a s baťohama je vyhodila ven. aby je pak se slzou v oku pustila dál, že jsem jí ale nic neřek (shame on me). Lukáš ale tuhle historku trumfnul. když tu byli jeho rodiče, jeho táta spal s Lukášem v pokoji a mámu uložili do pokojíku nahoře, kterej je už asi měsíc volnej a domácí tu ted neni, tak co. ve čtyři ráno probudila šedesátiletou polskou maminku čínská domácí, stojí ve dveřích a říká jí, ať vypadne. maminka je v šoku. "prej řekni svý kamarádce, ať jde pryč," válí se smíchy po kuchyni Lukáš. chudák paní Jiang, to ještě netušila, že ráno na chodbě potká Petra a Petru ode mě, uvědomil jsem si souvislosti a v jejich světle už scéna po příjezdu Štěpána a Míši už najednou nevypadala tak hystericky.

stačí vám to? pro dnešek končím, jak říkal Hrabal.
nějaký fotky snad nahodim zejtra.