sentimentální II

jsem s blogováním pozadu a vím, že už to nikdy nedoženu. když se to tak vezme, tak jsem se nikdy ani nesnažil pojmout tady ten virtuální chlíveček jako nějakej deník. je to prostě takovej koloniál: ber co zrovna prodávaj.

zrovna jsem se vrátil z města, je pátek, noc. dneska bylo zas krásně. ráno jsem zatáhl záclonu před sluncem a snažil se nutit do psaní a importování fotek. pak jsem se pokoušel vařit knedlíky, to byla legrace. bramobrový. nikdy předtím jsem knedlíky nevařil. byl to typický případ, kdy vaříte v zemi, kde prostě nemají české ingredience. takže jsem se musel obejít bez krupice, místo hrubé mouky jsem použil standard tesco flour, a jelikož naše struhadlo nemá stěnu s jemným strouháním, těsto bylo dost vachrlaté. knedlíky se při vaření rozpadly na tisíce malých kousíčků, ve vodě ale zůstaly plavat dva křehké kokony, tak jsem vytáhl aspoň ty. kde se stala chyba? bylo to jako jíst rozmočenej chleba (nevim, k čemu to přirovnat), situaci ale zachraňovalo zelí se zásmažkou, za něž by se nemusela stydět ani restaurace nebozízek.

v londýně jsem si zvykl zajídat každé jídlo sladkostí, takže po obědě jsem vyrazil za roh k afgháncům. od minula jsem jim dlužil třicet jedna pencí, takže jsem cítil povinnost to vyrovnat. jakmile jsem vyšel na ulici, bylo mi jasný, že dneska už nic nenapíšu ani nenaimportuju - bylo krásně. nebe modrý jako moře, lehkej vánek a spousta vůní. když jsem spořádal čokoládu a vypil kafe, namíchal jsem si do lahve vinnej střik a vyrazil bez helmy a v kraťasech směrem na jih. cíl byl spíše symbolický - elephant and castle. ještě nikdy jsem ode mě z domova, tedy ze severozápadní výspy, nedojel na jižní břeh temže, takže byl čas to udělat a prozkoumat čtvrti jako hammersmith, shepherd s bush, snobskej south kensington a chelsea nebo battersea.

už docela unavenej jsem navečer dojel před victory a albert museum, kde jsem měl sraz s káťou. byla tam i lisa. výstava stála za hovno, tak jsem to s káťou zabalili a šli si dát cider a křupky do hyde parku. lisa s náma nešla, myslim, že se s káťou moc nemusí. káťa mi začala povídat jak se rozešla se svym přítelem, což spustilo přirozenou vlnu sdělování si všech traumat... takže jsme se hezky pobabili. ke konci už jsme jen tak cynicky pochlastávali, pokuřovali, pozorovali kachny a kýčovitý zbytky západu slunce. káťu jsem posadil na metro a vyrazil bez světel a bez helmy teď už dost chladnou nocí domů, z hyde parku to vypadalo na minimálně hodinovou jízdu. ale byla to jízda snová, noční let. nejvíce jsem si užil svojí oblíbenou edgware road, ulici libanonců, kde skupinky arabů a arabek pokuřovali voňavé vodní dýmky a ačkoli pili jenom kafe a čaj, ohnivě diskutovali a smáli se na celou ulici. když jsem se vymotal z rušné a dlouhé edgware a našel kanál, věděl jsem, že teď už můžu vypnout a jen tak si přemítat, protože tuhle cestu znám i poslepu, kanál mě při měsíčku spolehlivě dovede až domů. přesto jsem poctivě před každou zatáčkou cinknul zvonkem, kdyby se za tunýlkem blížil cyklista, sledoval cestu, jestli na ní neleží spící kachna a vyhýbal se výmolům. podél kanálu tiše kotvily hausbóty a v některých z nich za záclonkami svítilo jedno či dvě okýnka, jejich obyvatelé si zřejmě před usnutím četli detektivku nebo hráli kanastu. jel jsem tou letní nocí, občas zakvákala žába a bylo mi fajn. chápal jsem, že se tu štěpánovi nelíbí a že chce domů, ale věděl jsem taky, že já tu musím ještě zůstat, že já mám anglii navzdory všemu moc rád.