obrázek ze severu a tehdejší pokus popsat to statusem na facebooku

Petr Horký is in Sunderland. Just saw the beach, which was very depressing. Grey skies and pale faced kids dressed in washed out colours, pink and light blue being the most popular combination. You have to be born with this kind of taste...

Wed 18:20 · Comment · Like

sentimentální II

jsem s blogováním pozadu a vím, že už to nikdy nedoženu. když se to tak vezme, tak jsem se nikdy ani nesnažil pojmout tady ten virtuální chlíveček jako nějakej deník. je to prostě takovej koloniál: ber co zrovna prodávaj.

zrovna jsem se vrátil z města, je pátek, noc. dneska bylo zas krásně. ráno jsem zatáhl záclonu před sluncem a snažil se nutit do psaní a importování fotek. pak jsem se pokoušel vařit knedlíky, to byla legrace. bramobrový. nikdy předtím jsem knedlíky nevařil. byl to typický případ, kdy vaříte v zemi, kde prostě nemají české ingredience. takže jsem se musel obejít bez krupice, místo hrubé mouky jsem použil standard tesco flour, a jelikož naše struhadlo nemá stěnu s jemným strouháním, těsto bylo dost vachrlaté. knedlíky se při vaření rozpadly na tisíce malých kousíčků, ve vodě ale zůstaly plavat dva křehké kokony, tak jsem vytáhl aspoň ty. kde se stala chyba? bylo to jako jíst rozmočenej chleba (nevim, k čemu to přirovnat), situaci ale zachraňovalo zelí se zásmažkou, za něž by se nemusela stydět ani restaurace nebozízek.

v londýně jsem si zvykl zajídat každé jídlo sladkostí, takže po obědě jsem vyrazil za roh k afgháncům. od minula jsem jim dlužil třicet jedna pencí, takže jsem cítil povinnost to vyrovnat. jakmile jsem vyšel na ulici, bylo mi jasný, že dneska už nic nenapíšu ani nenaimportuju - bylo krásně. nebe modrý jako moře, lehkej vánek a spousta vůní. když jsem spořádal čokoládu a vypil kafe, namíchal jsem si do lahve vinnej střik a vyrazil bez helmy a v kraťasech směrem na jih. cíl byl spíše symbolický - elephant and castle. ještě nikdy jsem ode mě z domova, tedy ze severozápadní výspy, nedojel na jižní břeh temže, takže byl čas to udělat a prozkoumat čtvrti jako hammersmith, shepherd s bush, snobskej south kensington a chelsea nebo battersea.

už docela unavenej jsem navečer dojel před victory a albert museum, kde jsem měl sraz s káťou. byla tam i lisa. výstava stála za hovno, tak jsem to s káťou zabalili a šli si dát cider a křupky do hyde parku. lisa s náma nešla, myslim, že se s káťou moc nemusí. káťa mi začala povídat jak se rozešla se svym přítelem, což spustilo přirozenou vlnu sdělování si všech traumat... takže jsme se hezky pobabili. ke konci už jsme jen tak cynicky pochlastávali, pokuřovali, pozorovali kachny a kýčovitý zbytky západu slunce. káťu jsem posadil na metro a vyrazil bez světel a bez helmy teď už dost chladnou nocí domů, z hyde parku to vypadalo na minimálně hodinovou jízdu. ale byla to jízda snová, noční let. nejvíce jsem si užil svojí oblíbenou edgware road, ulici libanonců, kde skupinky arabů a arabek pokuřovali voňavé vodní dýmky a ačkoli pili jenom kafe a čaj, ohnivě diskutovali a smáli se na celou ulici. když jsem se vymotal z rušné a dlouhé edgware a našel kanál, věděl jsem, že teď už můžu vypnout a jen tak si přemítat, protože tuhle cestu znám i poslepu, kanál mě při měsíčku spolehlivě dovede až domů. přesto jsem poctivě před každou zatáčkou cinknul zvonkem, kdyby se za tunýlkem blížil cyklista, sledoval cestu, jestli na ní neleží spící kachna a vyhýbal se výmolům. podél kanálu tiše kotvily hausbóty a v některých z nich za záclonkami svítilo jedno či dvě okýnka, jejich obyvatelé si zřejmě před usnutím četli detektivku nebo hráli kanastu. jel jsem tou letní nocí, občas zakvákala žába a bylo mi fajn. chápal jsem, že se tu štěpánovi nelíbí a že chce domů, ale věděl jsem taky, že já tu musím ještě zůstat, že já mám anglii navzdory všemu moc rád.

promítání filmu Mission to Moscow, které pořádala britská Stalin Society

kluci od nás ze štrýtu

opět elephant & castle

jaro

elephant and castle II

Britské soudružky a soudruzi

jak čas plyne

V ulici, na kterou koukám z okna, prořezali stromy, z košatých korun vlnících se ve větru zbyly jenom košťata s několika třepetajícími se lístky. Už umím vařit kapučíno, celý tajemství se skrývá v mlíce. V poslední době jsem viděl: Tři barvy: Bílá, Bony a Klid, Valčík s Bašírem, Post Coitum, Čarodějův učeň, Juno. Minulou neděli jsem byl se Štěpánem na Bingu, sledovat stovky většinou stárnoucích Britů, jak pijou colu a pivo a přitom vyplňují svoje tikety byl kulturní zážitek. Už ani nevím, kdy jsem naposledy vyfotil digitální fotku. Ve škole máme několik posledních společných přednášek, než se všichni rozprchnou do celého světa fotit své major projekty. Když výjimečně čtu, je to buď Vévodkyně a kuchařka od Fukse, Notes of a Dirty Old Man od Bukowskiho nebo pasáže z Elementární částice od Houellebecqa. Polský spolubydlící odevzdal svojí magisterskou diplomku na téma „Jak snížit počet stížností od 20 procent“ a odjel si odpočinout do Polska, s jeho každodenními obavami, že to nestihne, je tím pádem konec. Zjistil jsem, že podle Regents Canalu můžu na kole projet Londýn z východu na západ, tedy ze Štěpánovy restaurace až skoro před dům, kde bydlím. Starosti mi dělá můj major project: Je téma nosné? Dost vizuální? Bude mě bavit tři měsíce? Vstát ráno z postele před desátou, když nemusím, mi dělá čím dál větší problémy. Takové období svobody je v mym životě něčím novým. Dnes se chystám na obhlídku hrobu Karla Marxe, abych byl při nedělním focení připraven. Pak do práce, běhat s talířema.

detail

southwark