pěsti stažený do nervózní křeči povolí, jakmile podvozek boeingu drcne o ranvej a z reproduktorů se ozve protivně přehrávaná irština. "welcome aboard yet another on time ryanair flight," vyhrkne nadšeně hlas , jako předtim už tolikrát. desítky skleslých gasterbeiterů se pomalu zvednou a soukají své kufříky na kolečkách ze zavazadlových skříní. s cestujícími stejně osamělými jako jsem já si vyměníme poslední zkoumavé pohledy, které jako by se ptaly: jak je tu asi dlouho a co dělá? a pak ten znuděný výraz, když zjistíme, že jsme na tom úplně stejně. člověk nerad vidí, co se mu příliš podobá. nakonec se všichni rozeběhneme směrem k celní kontrole a tváře hezkých dívek z letadla navždycky mizí v davu příletové haly...
rychlý bus na baker street. v undergroundu na mě dýchne ten důvěrně známý tunelový pach londýnského metra, tentokrát ho lačně vdechuju, voní mi sladce. rušná chvilka na nástupišti, po dvaceti minutách vlak vyjede na queens park z podzemí do hvězdné noci a to už vím, že jsem skoro doma. kráčím pak s baťohem teplou nocí, občas potkám černocha ohozenýho na páteční disko. projdu už odkvétající alejí až k modrým vchodovým dveřím. domácí pořád eště neuklidil ten bordel na předzahrádce, všímám si automaticky.
v košíku na poštu na mě čeká pohled z kuby. odemknu dveře do pokojíku, shodím bágl na postel a připevním ke stěně fotky, které se odlepily, zatímco jsem byl fuč. v místnosti je horko. otevřu okno a když se za mnou zaklapnou dveře, řeknu si rituálně "tak jsem zase doma". ve velkym městě.
http://www.youtube.com/watch?v=Kbs7Ni8nBNA
Nuda v Santanderu
před 11 lety
1 komentář:
a zitra pekne na plac, pikoliku!
Okomentovat