Alenka dělá mumii na závěrečné bojovce

Ze sněhu londýnského jsem se přesunul do sněhu pražského a o něco později jizerského. Poslední dva týdny byly rychlejší než obvykle. I když mi zběsilý tempo většinou vyhovuje, tohle bylo moc i na mě. Způsobil to projekt Zimní Putování, ze kterýho je i fotka nahoře. Byla pořízená během noci v Josefově Dole, kdy děti musely zabít Zorkala, pána zla, čímž zachránily svět.
Se sedmi dětma z Čečenska, Arménie, Iráku a Česka jsme na horách mezi Bedřichovem a Josefovým dolem strávili pět dní od pondělí do pátku. Před odjezdem se sralo co mohlo a málem jsme nejeli, ale nakonec se vše povedlo a odměnou za vyčerpání nám byla radost v očích dětí, které poprvé v životě jely na lyžích. Na tom, že se všechno povedlo, mají zásluhu kromě týmu (Petr, Petr, Alenka, Kristýna, Štěpán) taky Tobiáš, že nás nechal dvě noci u sebe v chatě a byl ukázkovým panem domácím, půjčovna Pomi, která nám bezplatně půjčila na tři dni běžky a taky vyšší moc, protože tolik sněhu jsem v Jizerkách ještě nezažil.
Do Londýna se vracím v pondělí. A věřte mi, že ačkoli tady v Čechách na potkání každýmu říkám, jak tam prozkoumávám nový čtvrti a jak se ve škole realizuju a jak je to tam prostě super, tak se zpátky ale vůbec netěším. Tohle je už potřetí, co jsem doma jen na návštěvě. A během těchto krátkých návštěv jsem u sebe vypozoroval divnej pocit. Pokaždý tu úplně cejtim, jak čas letí, jak mi tiká a utíká, cejtim každou vteřinu, každou minutu tady se snažím využít.
Je to krásný a smutný současně. Každý den v Čechách rovná se silný a intenzivní prožitek (líné a pomalé dni bez události zažívám v Londýně, člověk si je zřejmě přenáší s sebou spolu se statutem domova). Třeba dneska jsem byl fotit v Roztokách a Úněticích Masopustní průvod. Zvolil jsem černobílý materiál, takže výsledky budou o něco později. Už teď ale můžu říct, že to byla jedna z těch nemnoha chvil, kdy jsem byl rád, odkud jsem. Trochu morbidní maškary svou groteskní estetikou přesně vystihující ono balancování Masopustu na hranici křesťanského a pohanského svátku (vzpomněl jsem si na Topolův Konec Masopustu odfocený Josefem Koudelkou), jitrnice, slivovice, víno, koláče, medvědář, potulní muzikanti s klarinetem a akordeonem, zasněžená pláň, kam celé to procesí ze zámku vyjde, aby se na holém kopci střetlo s únětickými, krátká bitvu vybojovalo a poté si spolu v kruhu na znamení míru zatančilo...poezie.
Ani mi příliš nekazily náladu zástupy lidí s digi fotoaparáty na krku, jejichž přítomnost u mě spolehlivě vyvolává dočasnou fotografickou impotenci. Opravdových fotografů tam moc nebylo. Zato stáli za to. Kromě Markéty Luskačové, která Londýňanům svými fotografiemi pomohla uvědomit si čtvrť Spitalfields tam byl i Karel Tůma, někdejší oponent mé absolventské práce na VOŠP a se kterým jsme společně kroutili hlavou nad přítomnými "digitalisty" ("Vždyť budou mít ty fotky stejné." "Bude to vypadat úplně banálně." "Hmm, támhleta zeď vypadá zajímavě, čau..."). Pak David Kummerman, další famák a Karlův Kámoš. My čtyři a ještě asi dva lidi jsme fotili na film, což nás odlišovalo od zbytku. Dále jsem potkal bývalého spolupracovníka z E15 Andreje a starého známého Martina s jeho dvěma dětmi a manželkou. Vypočítávám to proto, že to byl prostě ten typ události, kam můžete jít sami, protože prostě víte, že tam někoho potkáte. Když průvod doputoval ke kravínu v Úněticích, kde se lidé sesedli kolem ohně a začali jíst jitrnice se zelím a pivem a k tanci v prostorách designovaných malířem Velíškem měl brzy začít hrát jazz a další muzika, pryč se mi nechtělo. Ale byl jsem autem a měl jsem promoklé boty. Vrátit se bez auta, už by to ztratilo kouzlo, tak jsem aspoň odvezl Martina s rodinou do centra.

Takhle melancholicky končím svůj ojedinělý a dlouhý psaný příspěvek.

A blog hned graficky vypadá lépe.