U detailu jsem nakonec dal přednost člověčině

bukowski book cover versions

bukowski, penelope cruz, finanční krize a růžový rukavice

jak tyhle čtyři elementy spolu souvisej?
každej z nich představuje jeden domácí úkol. fotky mám odevzdat toto úterý. složku, kam jsem si uložil fotky nominované do užšího výběru jsem nazval "černé úterý". proč, to vysvětlím níž.

1.

prvním úkolem bylo vytvořit obálku naší oblíbené knihy neboli book cover. na obálce musela být naše vlastní fotografie . zvolil jsem si pro začátek dvě knihy, tajný deník adriana molea od sue townsendové a zápisky starého prasáka od charlese bukowského. dostal jsem nápad udělat to tak, že nafotim jednoduše to, co by mohly být osobní věci obou hlavních hrdinů (jelikož obě knihy mají ústředního hrdinu, vypráví v ich formě). adrian měl mít na fotce tyčinku mars, kondom, cédéčko abby, britskou vlajku, guardian, plnicí pero, milostné psaníčko s rtěnkovou pusou od pandorry...
bukowski pak plechovku od budweiseru, pár dolarových bankovek, dámské kalhotky, program dostihů v santa anitě a zmuchlaný lístek na ně, polaroidovou podobenku od ctitelky Candy s jejím telefonním číslem, pohlednice z kalifornie.
zjistil jsem, že sehnat dobové rekvizity nebude snadné a proto jsem omezil svůj tvůrčí zápal jenom na bukowskiho. program dostihů a lístek jsem si našel přes google a vytiskl, polaroidovou fotku fanynky jsem zfalšoval z jednoho portrétku bejvalý kolegyně z hospody v brightonu, co se mi válel v počítači. budweiser jsem si koupil a vypil. problém byl s pohlednicemi. zachránila mě alternativní ulice portobello road poblíž notting hillu, kde je to jeden antikvariát vedle druhýho. sehnal jsem dvě pohlednice po libře, jedna z miami beach na floridě z roku 56, na ní barevnej hotel s bazénem (úplně vidim bukowskiho, jak tam opilej plave). druhá ze san francisca z roku 69, což je bukowskiho knize blíž časově i místně. dolary jsem si vyměnil ve směnárně a kalhotky mi s úsměvem pod slibem diskrétnosti zapůjčila chápavá spolužačka lisa z itálie. pak jsem skoro mohl začít fotit, ale zjistil jsem, že nemám pozadí pro to svoje zátišíčko. takže jsem sháněl hnusný linoleum, jaký bukowski měl určitě doma. u mě doma máme plovoucí podlahy, takže nakonec jsem to nafotil u štěpána v koupelně, kde maj ideálně hnusný lino. fotku jsem okořenil ještě pár hranolkama, práškama a ponožkama. moje počínání vtipně komentoval štěpánův spolubydlící Nedko, když se se mnou loučil: "když budeš potřebovat fotit nebo přespat, naše podlaha je ti vždy k dispozici".

výsledek zatím takovýto.ale ještě mám v plánu druhou verzi, kde bych se chtěl inspirovat tímto projektem: www.faceyourpockets.com


2.

druhým úkolem bylo nafotit celebritu jakože pro getty images agenturu. tenhle úkol jsme se spolužáky hromadně odsoudili jako nekreativní. v londýně touhle dobou probíhá filmovej festival, takže se to tu celebritama hemží. jeden red carpet za druhym. problém je ale se dostat dost blízko. mně se to se štěstím podařilo.
ten večer byla premiéra novýho filmu od woodyho allena, vicky cristina barcelona. zkusil jsem se nacpat mezi profíky fotografy na místo vedle vchodu kina se svojí preskartou a kupodivu to vyšlo. chudáci spolužáci se tlačili mezi fanouškama.
jenže pak přišla loterie. loterie je, že se všechny preskarty daj do igelitky a organizotor tahá jednu po druhý a fotografové si podle toho stoupaj do řad na místa. moje karta byla tažená až ke konci. skončil jsem ve třetí řadě. všichni fotografové navíc měli ssebou rozkládací schůdky, takže se přede mnou tyčila zeď z obřích chlápků na štokrlatech. viděl sem ale, že jeden v první řadě svoje štokrle nepoužívá, tak jsem ho trochu vtíravě poprosil, zda by mi ho nepůjčil. byl tak hodný a půjčil. moje šance se zvedly, takhle už jsem mohl fotit! s rukama nad hlavou a bez šance vidět do hledáčku, ale mohl. penelope se přiřítila ve své limuzíně, vyběhla, zapozovala, fotografové ji k sobě vábili, křičeli penelopé stejně jako fandové. zjistil jsem další svou nevýhodu plynoucí z nezkušenosti. byla už tma a bez blesku se fotit nedalo. jenže můj blesk vždycky flešnul a pak se nabíjel minutu. tady ale šlo o sekundy. ostatní fotografové měli u pasu takový krabičky, ze kterejch jim vedly drátky do flešů, všiml jsem si. a blejskalo jim to jako stroboskop. měl jsem asi strašný štěstí, že z těch sto dvaceti cvaků jsou dva ostrý a vypadají jako z getty. zásluhy ale nedávám svýmu blesku, spíš jsem se náhodou trefil do záblesku někoho jinýho.

dopadlo to to takhle.



3.

třetím úkolem, který princ dostal, bylo nafotit ilustrační snímek pro financial times. byznysmena.
nebudu to okecávat, strávil jsem dva večery na canary wharf, místním mrakodrapovym městečku v docklands, kde bydlí štěpán. byl jsem tam v době, kdy traderům končí šichta a jdou se zlejt a bylo i docela hezký světlo. v pozadí fotogenicko-informativně blikal ticker reuters, kterej ukazuje, ja kburzy padaj. tohle je můj výběr:


4.

už se blížíme ke konci. předchozí tři úkoly jsou na předmět digital photojournalism, který vyučuje ben edwards, fotograf. ten předmět ani ben mi nejsou moc sympatičtí, vím ale, že je to nutný zlo, protože přesně tyhle snímky vytvářej press foto portfolio. no ale pak je tu ještě předmět picture story, který vyučuje editor, nefotograf, colin jasobson, stařík, kterej vypadá jako komik, jako albert einstein. takovej humanista. toho mám rád, i ten předmět, který se snaží rozvíjet kreativitu. pro tenhle předmět fotím story o boxu, kterou ale tady ukážu až kompletní. první tři hodiny se mi dařilo uhrát vítězství s čistým skóre, byl jsem pochválen a studenti mě plácali po rameni, pak se to ale u portrétu zvrtlo. nikdo nic neříkal, ale bylo cejtit, že jsem dost zklamal. na tohle úterý je zadání detail, což je zapeklitej formát, vypořádal jsem se s ním prozatím takhle. ještě jdu ale do all stars (ten boxing club) v pondělí večer a budu i hledat v archivu a je dost možný, že nakonec ukážu úplně jnou fotku.


v úterý budu potřebovat panáka, ale pak napíšu, jak to celý dopadlo.

obrázek pro tento den III

voknostory

vokno

zima. ostrý, bílý ranní světlo. bolest v krku a v hlavě. rachot motoru.

"ty vole kde to sme někde úplně v prdeli"

štěpán vedle mě. sedíme na dvojsedačce v horním patře double deckeru, kromě nás dvou tam nikdo neni. protírám si oči. nějak se sesypem dolů po schodech a na nejbližší stanici vystupujem.
na první pohled je jasný, že sme někde v chudší čtvrti. na ulici jsme jediný bílý. kolem se řítí houf černejch školaček ve fialovejch školních uniformách. lidi jdou do práce. je půl devátý.

štěpánovi začíná mozek pracovat rychleji než mě a tak vymyslel, že jsme museli přejet naší stanici a řidič nás pak provezl celou svojí trasou až na opačnou konečnou. teď jsme v hackney downs, kdesi ve východním londýně. je šedivý a studený, hnusný ráno.

nastupujem do autobusu, já blbec si pípnu oysterem a až pak se zeptám, jestli jede tam, kam potřebuje, samozřejmě že ne. "ale já už jse si píp," koukám na řidiče, ten se jen usměje, pokrčí rameny a řekne "so?" štěpán se mi směje.

z plánovaných ranního focení do práce spěchajících managerů na canary wharf nic nebude. tenhle úkol odfotim někdy jindy holt. začíná se mi to kupit. tady se naše cesty se štěpánem rozdělují, já jedu přes celej londýn domů, on jen do docklands.

fakt slušně mě bolí v krku, překalil sem nějakej kašel, vykašlávám hnusný chrchle. nastupuju do autobusu směrem na nádraží euston a ihned usínám. naštěstí se na konečný vzbudim. je mi pořád stejně zle a chce se mi spát. nádraží je plný lidí, davy osob proudí sem a tam a já jenom tak bolavě kličkuju mezi nima a hledám cestu. overground do willesdenu nejede. zrovna ve chvíli, když to nejmíň potřebuju, je na trati engineering works. asi o půl kilometru dál je metro, vracím se přes centrum, protože přestoupit se deá jenom na baker street, vopruz. zas spánek.

vlak z baker street jede jen na queens park, tam už ze zbytku sil ve stoje bojuju se spánkem a zimou, vlak je tu, výstup, schody, nekonečnou harley road až ke svýmu viktoriánskýmu domku ve fairlight, sprcha, postel. je asi 11. cesta mi trvala dvě hoďky. pořád ale nevim, jak sme se se štěpánem dostali do toho autobusu. vypadá to na první londýnský vokno.

co se stalo předtim si pamatuju celkem obstojně. začalo to kulturně velice. z focení na canary do korejského kulturního centra na výstavu a diskusi o fotografii, kterou moderoval náš senior lecturer colin jacobson, kterej vypadá jako albert einstein nebo nějaká komiksová figurka. musim něco příště napsat o učitelskym sboru, je to legrační spolek.

no diskuse se vedla, pak se šlo na víno a pak otrlci eště na víno. nechtěl, jsem, ale mám slabou vůli a tak mě lehce přemluvili. pak jsem zas já zneužil slabý vůle brazilky camilly a dotáhl jsem jí nočním busem až ke štěpánovi do kavárny a tah mohl pokračovat. štěpán už měl po šichtě, hospodu zavřel a donesl nám nějaký vína. byly asi čtyři ráno, štěpán zavolal camille taxíka, za což má u mě obrovský plus. projevil gentlemanství a duchapřítomnost a já mu tímto ještě jednou děkuju! no a pak přišlo to okno no.

Co novýho

Ač jsem tu už skoro měsíc, až dnes jsem poprvé spatřil řeku Temži. Došlo k tomu když jsem s italskou spolužačkou Annalisou a jejím spolubydlícím přecházel Waterloo Bridge směrem k National Theatre. To je tak, když člověk bydlí mimo centrální Londýn. Chci tím nabourat zažité představy o tom, jak se má student v Londýně. Mými kulisami nejsou Big Ben, Tower, Soho, ale nákladové nádraží Willesden Junction, barevné ulice plné internetových shopů a malých sámošek, když se projdu trochu dál od domova, tak třeba i malebně alternativní Noting Hill. Ale nestěžuju si – naopak, ten jinej Londýn, kterej žiju, je zatím největším objevem, který jsem tady učinil.

Když jsem pracoval v Praze v deníku E15, jako zdroj jsem často a rád používal online verzi Timesů. Naopak Guardian online jsem rád neměl, připadal mi pomalý, málo aktuální, nepřehledný. Po příjezdu do Anglie jsem jednou při snídani u Frederiky v Brightonu narazil na výtisk Guardianu a po dvou hodinách v transu jsem zjistil, že jsem ho přečetl komplet i s přílohou. Dneska se mi dostaly do rukou Timesy. Jenom jsem je prolistoval. Nic mě nezaujalo, ošklivý fotky, nudný styl, podivná grafika. Zajímavé, jak se může lišit internetová verze od tištěné...

Třetí poznámka se týká focení. Je to podivný, jak těžký je tady získat přístup ke věcem. Děti se fotit nesmí – to jsem zjistil hned ze začátku. Kvůli obavy z pedofilů je potřeba mít povolení od rodičů každýho dítěte. Zkoušel jsem získat povolení fotit ve třech základních školách v našem Bronxu, ale nikde mi to nedovolili. Naopak až nesnesitelně lehké je fotit v alternativních čtvrtích. Každý je hip, svůj, trendy, je to taková alternativní rasa lidí, říkám jim pracovně „beautiful people with beautiful opinions“. Jdu po Portobello Road, jeden antikvariát vedle druhýho, vetešnictví, sekáče, štýlo. Mozek nestíhá vstřebávat, jak je každý jedinečný, jak má každý svůj styl. A oči přecházejí. Když to ale vyfotím, vše se rozplyne jako v tý pohádce obušku z pytle ven, kde se zlaťáky změnily na listí či šutry, doma v kompu koukám na prázdný, nudný fotky. Nebo, a to je pravděpodobnější, beautiful people nefotim vůbec. Nejsou vlastně tolik zajímavý jako třeba kluci z boxing clubu.

Jednoho na dobrou noc pejstnu a tím odtroubim večerku i sobě. Jmenuje se MOSES, je starej jako já a v 10 imigroval z Ugandy se svym strejdou. Ze strejdy se stal alkoholik, začal bejt na Mosese zlej, Moses utek z domu, skončil v děcáku, ve 14 neúspěšnej pokus udělat sámošku, starší parťák, co ho do toho navez, zdrh, jeho zavřeli do pasťáku na dva roky, pak rok venku, v opilosti útok na „random“ chodce, dva roky natvrdo v cele. Po návratu z basy pár let na ulici, po gaučích známejch a hostelech. Mosesův život se změnil, když mu bylo 21. Potkal Jamieho Morrissona, boxera z All Stars klubu. Řekl mu, ať se přijde mrknout. Pan Akay, šéf gymu, se na Mosese podívá a řekne: máš v sobě hodně nevybitý energie. To se Mosesovi líbí. Řekne mu svůj příběh a pan Akay jen pokývá. Moses začne trénovat, je fakt dobrej, odboxuje první tři zápasy, jeden vyhraje, jedne prohraje, jeden rozhodčí stornuje, protože se lekne, když Moses v jednu chvíli dostane pecku, která ho pošle k zemi. „Chtěl jsem vstát a bojovat. Ale on to přerušil. Rozhodčí v amatérskym boxu jsou trochu strašpytlové,“ říká Moses.

Jenže to by nebyl Moses, aby to skončilo dobře. Je dobrej, fakt dobrej, ale rozseká se na motorce, což ho vyřadí na dva roky.

Dobře, tvrdě maká a za dva roky se dostane tam, kde je teď – do formy. Do all Stars chodí každej den, je to jeho domov. Zároveň začíná trénovat i malý kluky, z nichž některý maj stejnej problém, jako kdysi on. Rozumí jim jak nikdo, zažil to. Blíží se taky pohár starosty, vůbec první tournament, kde se utkaj všechny londýnský boxerský kluby mezi sebou. Vymyslel to pan Akay, zacvakal starosta Boris. Slíbil to totiž před volbama – když vyhraju, bude pohár. A slovo dodržel. Moses tam chce boxovat.

Jenže to by zase nebyl Moses, aby se něco nepokazilo. Jednoho dne na konci léta našel ve schránce dopis z Home Office, něco jako úřad pro přistěhovalce. Píšou, že se podívali na dva trestné činy, které spáchal v roce 2001 a že se rozhodli deportovat ho do Ugandy. Má měsíc na to, aby udal důvody, proč by tak neměli udělat.

Moses nevěří svým očím. Ugandsky neumí, nikoho tam nezná, většinu svého života strávil v Londýně. Začíná tedy psát dopis. Získá další měsíc, který má na to, aby shromáždil dokumentaci, že je pro Británii přínosný. Přimlouvá se pan Akay, přimlouvá se přítelkyně, hledá všechny možný výplatní pásky, aby ukázal, že tu platí nějaký daně. Je psychicky v háji a pan Akay to vidí. V ringu si ho na tréninku vodí i slabší boxeři. Potřebuje, aby rozhodli, že smí zůstat. Turnaj je 23. listopadu. Jestli ho deportujou, tou dobou už bude tři týdny v Africe.

Když jsme se měli s Mosesem setkat poprvé, nedorazil. Opil se totiž a skončil na záchytce. Moc se omlouval. Napodruhý to klaplo, pozval mě na kafe a odpověděl mi na všechno, na co jsem se ho zeptal. Viděl jsem ho trénovat. Box a klub - to je jeho život., jeho rodina, kteoru neměl. Doufám, že ho nepošlou zpátky do Afriky. Zasloužil by si pro změnu trochu štěstí.

Jednoduchý život

Můj život tady je velmi jednoduchý.
Když se nad tím tak zamyslím, tak vlastně dělám jenom čtyři věci.

1. Jsem doma
2. Jsem ve škole nebo na cestě z/do školy
3. Jsem v klubu All Stars u pana Akay. O jeho boxing clubu fotim story
4. Poflakuju se po Londýně


Přitom ale vůbec nemám čas, sotva stíhám.
Vyhovuje mi to tak.
Práci nehledám, není čas, píšu jen pro E15. V příštím semestru bude o jeden předmět míň, tak snad bude času víc.

pan z pohadky na dobrou noc

Sentimentální

...na první pohled nějaká DMNC. Ti z vás, kdo eště pamatují blog, který jsem si vedl jako čerstvě pětadvacetiletý, si možná vzpomenou na jednu z mých prvních fotek z Brightonu. Na obrázku byly boty adidas samba, který jsem si právě koupil za dvacet liber v akci v místním Sportsworldu, a moře.

To bylo přesně před dvěma lety.

V momentě, který je zachycen na fotce nahoře, mají boty za sebou právě dva roky každodenního nošení a právě jsem v nich přijel na kole z Londýna. Cesta dlouhá 90 kilometrů mi trvala asi 8 hodin a celou tu dobu jsem se těšil, až uvidím moře. Stihl jsemto jen tak tak, na pláži jsem zastavil asi dvacet minut před západem slunce. A první, co mě pak napadlo, bylo sentimentálně zopakovat ten okamžik. Jenže jsem zapomněl na devátou vlnu, ta jako Václav Havel roce 1990 v Portugalsku na této fotografii Tomkiho Němce. Večer s Friederikou jsem tedy strávil s mokrýma botama. Ale bylo mi to jedno, protože jsem byl v Brightonu!

(Tolik první dojmy, snad se zítra dostanu k podrobnějšímu popisu především cesty anglickou podzimní krajinou z Londonu na kole a pocitu, jakej má člověk když se někam vrací. Nic ale radši neslibuju.)

Tak sme to s polákama projeli...

...ale pivo chutná v český hospodě líp než v polský! A český fanoušci tady nejsou takový buránci.

Obrázek pro tento den II

zheb

Dneska je sobota. Je krásně, zřejmě jedna z posledních šancí oblíct triko a kraťasy.
Měl jsem dopoledne dohodnutou schůzku kvůli focení a plnej energie jsem na ní vyrazil. Dokonce jsem i běžel, abych přišel včas. Jenže ten člověk nepřišel. Čekal jsem na něj skoro hodinu.

Úplně mě to rozhodilo. Sedl jsem si na hřbitově na šutr a normálně skoro usnul. Pak sem se teda zmátořil, ale stejně už jsem neměl chuť dělat COKOLI. Chápete to? Prostě došla šťáva. Asi se budu teda koukat na filmy. Nebo si lehnu a regulérně to zatáhnu. Tak.

podlehnutí slunečnýmu dni

včera jsem si smontoval kolo. vybalil ho z krabice, našrouboval pedály, zasadil kola, utáhl brzdy a zašoup sedlo. ale jedna duše nešla nafouknout. takže sem musel projížďku odložit na dnešek. a to bylo tka hezky!!!

ale dneska bylo eště líp. ani lístek se nepohnul, slunce svítilo a lidi se usmívali. měl jsem na chvíli pocit, že je neděle. bylo tak teplo, že se dalo vyrazit jen v kraťasech a triku. dotlačil jsem kolo k benzínce, cvaknul dvacetipenci za vzduchovou pumpu a pak konečně nasedl.

bylo to úžasný. nevim jak vy, ale já to zažil vůbec poprvý: nasednout na SVOJE kolo někde v novým světě a jet. ještě než jsem se vydal na regulérní RIDE, nakoupil jsem v argosu dva zámky dohromady za deset liber. podkovu na přidělání rámu a zadního kola a lanko na přední kolo. pak už mi nestálo nic v cestě.

vzduchem se nesla vůně takeawayů, občas profrčel vlak. vyrazil jsem směrem ke škole, abych zjistil, jak dlouho to zabere. jel jsem to přes hodinu, ale nedá se to počítat, ptže sem co chvíli stavěl, abych si cvaknul nějakej ten londýnskej vizuálek. a nějak sem si v sedle řek, že už kvůli těm obrázkům to tady rozjedu. nic osobního. jen tak pohladit ty, co zrovna po ránu přišli do práce, rozjeli svoje explorery a mozzilly a nyxy a centra a seznamy a eště se jim nechce začít pracovat. takže tak. zdravim do prahy!!

obrazek pro tento den I