slečna s novinami na stanici elephant and castle

a ty už se nějak politicky angažuješ, soudruhu?

přiletěl jsem do Prahy a hned v první hospodě byli skoro všichni kamarádi najednou. a každej se mě hned ptá: na čem zrovna pracuješ?
co fotíš?
co budeš dělat, až doděláš školu?
kariéra, autorská tvorba, projekty. než jsem těmahle zrádnejma vodama prokličkoval k baru a objednal si ten staropramen, na kterej sem se těšil už v letadle, stihl jsem zapochybovat o svojí budoucnosti víckrát než za poslední dva měsíce. je to na jednu stranu přirozený. nejsem sám, zřejmě se to stává všem návštěvníkům domova, což koneckonců dokazuje i poslední zápis pseudointelektuálky. ale takovou tu frázi, kterou máte pro tyhle situace nachystanou, je potřeba čas od času oprášit. a ten čas asi zrovna nastal, protože v pátek jsem měl tak akorát vokno.

až dodělám školu, teoreticky by se ze mě měl stát starý známý freelancer, tj. člověk, kterej neni moc pro rodinu, protože většinu času lítá s foťákem po světě a hlavně po jeho extrémních polohách. někam odjede, tam nafotí story, kterou pak prodá někam do časáku nebo agentuře za prachy, který mu pokryjou náklady. pak si freelancer utře šelo, dá si pivo a jde hledat další téma.
zjistil jsem, že jsou dva výrazní mladí Češi, který to dělaj. kolegiálně si rozdělili svět, jeden pokrývá rusky mluvící část světa, ten druhej španělsko portugalskou část. oba fotí barevně.
první se jmenuje Filip Singer a jeho fotky se objevily kromě světovejch periodik jako NY Times, nebo Newsweek například v Respektu. jeho způsob focení se mi hodně líbí.
storky z latinský ameriky, špáňa a bejvalejch kolonií dodává Jan Sochor, který pokud vím hodně fotí pro Reflex, ale nedávno jsem jednu jeho sérii zahlíd na webový verzi prestižního britskýho fotožurnalistickýho časopisu foto8. Jan Sochor mi viděním není tak blízký jako Singer, zato je ale výborný novinář a co na něm opravdu obdivuju - dokáže téma výborně jak nafotit tak napsat současně. reflex by si ho měl vážit, má cenu zlata, na rozdíl od nějakýho Šibíka.

no a co teda já. když koukám na ty fotky, co tihle kluci jen o málo starší než já dělaj, cejtim respekt, ale že by se mi chtělo jít tou cestou říct nemůžu. dneska nám začal semestr a na první hodině jsme měli každý představit, o čem bude náš závěrečný projekt. za poslední čtyři tejdny jsem v hlavě vystřídal čtyři témata a s žádnym nebyl dost spokojenej. měli jsme přinést synopsi ve dvou fotokopiích, já jsem do třídy vešel s tím, že mám prd a chci čas na rozmyšlenou. ale jak jsem poslouchal spolužáky, stále víc a víc mi bylo jasný, že bych měl říst, co mám na mysli. rozčilovalo mě to. všichni chtěli fotit strašně vážný témata: dětská slepota, dětský HIV pacienti v Kambodži, vraždy v Caracasu, oběti soudních omylů, konflikt beduínů s Izraelem kdesi v negevský poušti, vymírající Albánky, který se podle starýho rituálu vydávaj za chlapy, aby se nemusely ženit, vozíčkáři hrající rugby... na jednu stranu jsem spolužáky obdivoval, že mají tak ušlechtilá, lidská témata, na druhou stranu jsem to málokomu fakt VĚŘIL, snad kromě Andrey, kterej je ryzí humanista. Přišlo mi, že je to spíš hra na vážnost. Hra na dobro, protože SE TO TAK PŘECE DĚLÁ.

chci fotit komunisty v Británii, řekl jsem. vím, že to není vážné téma, žádně mrtvoly, ale o to mi nejde, chci, aby ty fotky zachycovaly trapnost, aby bavily. aby byly lehoučké a každodenní. to je to, co mě ve fotografii zajímá. krassowski, parr, steele-perkins, greenfield. nedůležité, malé příběhy. chvíli na mě koukali a pak mi to k mýmu překvapení celkem s úsměvem schválili. odpoledne jsem už v rámci research absolvoval první engagement se svými objekty: přednáško-diskusi Rebel Guide to Lenin, která se konala přímo v útrobách naší školy.

přišel jsem pozdě. zadejchaná místnost byla prázdná až na čtyři lidi, tabule byla hustě popsaná barevnými fixami. vedl to asi padesátiletej chlápek s culíkem a lenonkama, kterej vypadal jako písničkář Jaroslav Hutka a pořád se smířlivě, blahosklonně usmíval, jako že má čas, že jednou na jeho socialistický slova dojde. publikum tvořily dvě fanaticky vypadající holky kolem třicítky. když zjistily, že hledám zdroje informací, zahrnuly mě socialistickými letáky a novinami. pak tam byl ještě mladej rozcuchanej holobrádek, pravej Stalinista. když zjistil, že jsem fotograf, pojal ke mně podezření a vůbec se se mnou už nebavil. nečekaně hned přišla řeč na mojí politickou orientaci, na to jsem nebyl připraven. „a ty už se nějak politicky angažuješ?“ pustila se do mě zrzavá fanatička a chybělo už jen dodat „soudruhu“, aby to bylo dokonalý. „já jsem volič Zelených,“ odpověděl jsem vyhýbavě. ale že Zelení dělají v mojí zemi pravicovou politiku jsem jí radši neříkal. bude to ještě legrace. ale budu se muset poohlídnout jinde, naše škola evidentně moc rudá není.

britská dívka, kolo a balónek

zpátky ve velkym městě

pěsti stažený do nervózní křeči povolí, jakmile podvozek boeingu drcne o ranvej a z reproduktorů se ozve protivně přehrávaná irština. "welcome aboard yet another on time ryanair flight," vyhrkne nadšeně hlas , jako předtim už tolikrát. desítky skleslých gasterbeiterů se pomalu zvednou a soukají své kufříky na kolečkách ze zavazadlových skříní. s cestujícími stejně osamělými jako jsem já si vyměníme poslední zkoumavé pohledy, které jako by se ptaly: jak je tu asi dlouho a co dělá? a pak ten znuděný výraz, když zjistíme, že jsme na tom úplně stejně. člověk nerad vidí, co se mu příliš podobá. nakonec se všichni rozeběhneme směrem k celní kontrole a tváře hezkých dívek z letadla navždycky mizí v davu příletové haly...

rychlý bus na baker street. v undergroundu na mě dýchne ten důvěrně známý tunelový pach londýnského metra, tentokrát ho lačně vdechuju, voní mi sladce. rušná chvilka na nástupišti, po dvaceti minutách vlak vyjede na queens park z podzemí do hvězdné noci a to už vím, že jsem skoro doma. kráčím pak s baťohem teplou nocí, občas potkám černocha ohozenýho na páteční disko. projdu už odkvétající alejí až k modrým vchodovým dveřím. domácí pořád eště neuklidil ten bordel na předzahrádce, všímám si automaticky.

v košíku na poštu na mě čeká pohled z kuby. odemknu dveře do pokojíku, shodím bágl na postel a připevním ke stěně fotky, které se odlepily, zatímco jsem byl fuč. v místnosti je horko. otevřu okno a když se za mnou zaklapnou dveře, řeknu si rituálně "tak jsem zase doma". ve velkym městě.


http://www.youtube.com/watch?v=Kbs7Ni8nBNA

pozvánka na výstavku

pokud ve čtvrtek 26. dubna od šesti večer nemáte nic na práci, tak se přijďte podívat do domu dětí a mládeže alias hobby centra praha 4, pavilon D (vim, zní to hrozně).

v zasedačce tu proběhne výstavka fotek z jarních prázdnin, kdy jsme s uprchlíkama chodili po horách. hlavní bod bude ale bezpochyby krátký film debutujícího dokumentaristy Petra Kačeny, který střípky toho týdne zachytil na kameru...
tak přijďte. já tam budu.

Mind the smile

V Rize jsem vyfotil jen to nezbytně nutný, tj lidi, se kterýma jsem dělal rozhovory. Foťák jsem vytahoval jen s nechutí. Byl jsem tam jako píšící!
Vtipná a pro mě nová zkušenost byla, že jsem nemohl použít fotky smějících se lidí, jelikož tématem článku byla hospodářská krize drtící ekonomicky slabou, postkomunistickou zemi. Představte si, kdyby k reportáži byly tyhle fotky, se stejnými titulky, jako v novinách.


Devět měsíců jistoty. Svářeč Viktor (na snímku) přišel o práci už loni v listopadu. Teď dostává podporu v nezaměstnanosti - devět měsíců. Co bude potom, netuší, jen si přeje, ať už krize skončí.

Když jsem na Viktora namířil foťák, měl záchvaty smíchu, který se ale snažil potlačovat. Nemůžeš se smát, říkal jsem mu přes svého tlumočníka, pouličního muzikanta Maxe, kterýho jsem potkal na ulici, kde hráli s kámošem na kytaru.

Mohli to čekat. Ředitelka lotyšské Konfederace zaměstnavatelů Elina Egle je k podnikatelům příkrá. Signály měli, ekonomické problémy mohli předvídat.

Uprostřed rozhovoru jsem vytáhl foťák a posunky Elině naznačoval, ať dál mluví, ale po chvíli se zasekla, přestala mluvit a jen se usmívala. "Já takhle nemůžu, když na mě koukáte přes objektiv," smála se. Mluvit začala až když jsem foťák zas položil. Vyfotit přirozený snímek, když člověk nemluví, je ale opravdu těžký, protože většina lidí se pak soustředí na pózování, z čehož vznikaj sterilní fotky.

Originální verze je tady: http://e15.cz/assets/e15-v-pdf/01-32_e15_37.pdf

Ale bylo by celkem vtipný, kdyby to vyšlo s těmahle fotkama, ne?

Bojovka v Rize

Byl jsem v Rize, kvůli krizi, od E15. Měl jsem to v plánu už dlouho, ale redakci se pořád nechtělo mě poslat a než se rozhoupala, všichni novináři Lotyšsko mezitím pokryli a zas odjeli, takže na mě zbyla zvláštní role dojížděče zbytků.
Sledovat z Anglie s letenkou v kapse, jak čeští novináři postupně zveřejňují z Lotyšska jeden článek za druhým (a tím odškrtávají použitelná témata a osobnosti), bylo dost nervy drásající. Některým se to povedlo, u jiných jsem jen čuměl, za co je platí. Ale nebudu střílet do vlastních řad. Myslim si, že zahraniční reportérství by se mělo učit - starší kolega reportér by vzal mladšího s sebou a ukázal mu, co se jak musí. Myslím, že by to kvalitu českého zahraničního zpravodajství pozvedlo.
Nicméně v pondělí jsem narychlo vyřídil věci do školy, nechal trochu nekolegiálně spolužáky, ať časopis dolámou sami a vyrazil na Stansted. Noc jsem strávil na mezipřistání ve Stockholmu, na nejmenším letišti, které jsem kdy zažil. Připomínalo spíš větší horský hotel v alpském stylu než mezinárodní letiště. Natažen přes tři židle, na chvíli jsem usnul, aby mě ve 4.30 zřízenec probudil poklepáním na dřevo vedle mého ucha s větou "it's 4.30, from now on you can not sleep here" a odešel k dalšímu spícímu cestujícímu. Do Rigy jsem přiletěl v 9 ráno, rozlámanej, ochraptělej a lehce zabržděnej po probděný noci. Sněžilo, měl jsem jen polobotky. Riga leží u moře a v Londýně bylo 15 stupňů, takže se sněhem jsem nějak nepočítal.
Nebudu popisovat detaily, řekněme, že první dva dni ze čtyř jsem promarnil rozhovory s lidmi, kteří mi sice nebyli ochotni cokoliv říct, nicméně ale rozhodně chtěli udělat interview, prostě vládní politický kecy. Za to, že moje práce nakonec dopadla podle mě celkem dobře, vděčím Olze a její lotyšské kamarádce, která pro mě udělala rešerši kontaktů na místní lidi, kteří nějak souvisí s ekonomikou. Ten seznam by se dal v obecné verzi použít pro jakoukoli zahraniční misi. A taky šéfce ekonomického úseku české ambasády v Rize (kolegům doporučuju - obracejte se na ně, jsou přímější, konkrétnější, než velvyslanec, kterej vám nic neprozradí. nemusí platit vždy).
Další obrat k lepšímu v mojí misi nastal poté, co jsem se uprostřed pobytu opil s lokálama v jednom baru. Když jsem se pak ráno budil s bolestí hlavy, konečně jsem si připadal jako reportér a věděl jsem, co musím. Začal jsem vázat nit od konkrétního případu zkrachovalé firmy (trochu alá Na vlastní oči) a od ní se přesunul k příčinám a obecnému (unie zaměstnavatelů, kontrolní komise, realitní kancelář), abych se nakonec vrátil zpět ke konkrétnímu (obyčejní nezaměstnaní Lotyši).
Připadal jsem si, jako bych procházel bojovku, od jednoho místa mě příběh logicky posílal na další, doplňoval jsem si skládačku až se mi vytvořil ten oblouk. Možná tam ten příběh ale vidím jenom já. Mělo by to vyjít zejtra. Výlet mi přinesl kromě nějakých těch zkušeností ještě jeden důležitý objev - totiž že nikdy nebudu moct pořádně psát a fotit zároveň. Ale o tom příště.