kterou II

kvůli dalšímu úkolu, vyfotit tradiční nedělní trh v brick lane jsem vstával v půl šestý, strávil tam čtyři hodiny, třikrát zmoknul a během těch čtyř hodin, co jsem tam strávil focením lidí, jsem se tam stihl nejvíc provařit, vyfuckovaly mě prodavači, matky, náhodný chodci...tak mi prosím aspoň pomožte vybrat, já už nevim.
obrázky jsou pod fotkou nahoře. tentokrát se mi trochu utrhla ruka. díky.

kterou?

chtěl bych poděkovat všem, co blog třeba i tiše sledují, i když nekomentují. tentokrát je ale prosím, aby udělali výjimku. potřebuju vybrat fotku. tak mi napiště kterou. pod tou horní se po kliknutí skrývaj další...

lekce fotografování

když máte zadání, nikdy se neupírejte k fotografii, kterou máte v hlavě, kterou jakoby vidíte před očima. fotku nesmíte vymyslet, ale objevit ve světě. to je moudro, ke kterýmu jsem dospěl dost krušnou cestou.
zadání znělo "unusual small independent business". chtěl jsem být originální, tak jsem si umínil nafotit pohřební službu pro domácí mazlíčky. našel jsem jednu za východní hranicí londýna a vydal se tam na kole. když jsem tam dojel, přivítaly mě sice náhrobky sparky, bubble nebo tsar, ale nikde ani noha. moje představa fotky člověka s malou rakví v jedný a kýčovitým náhrobkem v druhý ruce na sluncem zalitém, zvířecím hřbitově se rozplynula. slunce zašlo, vykoukly hvězdy. blátivou cestou a silnicí plnou kamionů jsem se podél krajnice vracel po tmě 15 mil k nejblížší stanici metra. vymrzlej jsem se dopotácel domů.
o pár dní pozdějc jsem prostě vyrazil do harlesdenu, kde bydlím, jentak s foťákem přes rameno. nečekal jsem nic extra, prostě cokoli. jsem pozadu s úkolama a potřebuju to prostě mít z krku, říkal jsem si. u stanice metra je obchod s pračkama, kde maj zadní dvorek se spoustou vyřazenejch křápů. docela fotogenická hlučná samota. vešel jsem, pakistánskej vousáč mě slušně vykázal, "otec není doma", blablabla, ať to zkusím jindy. bylo prvotřídní světlo. šel jsem dál ulicí podél tržiště. zeptal jsem se v krejčovství, kde odpolední slunce krásně zalívalo krejčího pracujícího na starým šicím stroji. ale zase mě poslali někam. stejná výmluva, šéf není doma. do třetice mě vyfuckoval chlap prodávající nábytek. fakt mi nešlo o originalitu, jen o to světlo a mít to z krku.
zkusmo jsem se cestou domů stavil zase u praček. měl jsem štěstí, starý pán byl doma a když jsem mu ukázal průkazku univerzity, souhlasil! rychle jsem to nacvakal, poděkoval a rozloučil se. takhle to dopadlo.

RAFIK, prodavač praček v Harlesdenu

Witold Krassowski

Witold Krassowski: After a horse race, Pietrowice Wielkide.

"Nikdy nepodceňujte roli štěstí v tvůrčím snažení," začíná můj nejoblíbenější učitel Colin Jacobson svojí anekdotu o tom, jak v roce 1988 objevil vynikajícího fotografa Witolda Krassowského. Krassowski se tehdy v Londýně živil jako malíř pokojů. Jednou pozdě večer, když už byla většina lidí v pohodlí svého domova, přinesl do redakce nově vzniklého Independentu svoje černobílý fotečky polskýho venkova. Měl štěstí, protože tam ještě byl Colin, tehdy foto editor, který si dělal pořádek na stole. "Byl vysoký, vyšší, než já a já jsem dost vysoký. Jeho knír byl tenčí než můj. Krassowski vypadal jako důstojník polské kavalérie," pokračuje Colin ve své anekdotě. Jeho fotky se mu líbily a nabídl mu práci pro Independent. To byl průlom, protože pro většinu fotografů je důležitá první série, pak už to jde.
Ve středu ve čtyři jsem měl s Colinem sraz v Regents Street. Byla to oficialita, tzv. tutorial, kdy si učitel a žák spolu sednou a řeknou si, jak jsou spokojeni s průběhem kurzu, se sebou navzájem. Ale Colin si na oficiality nepotrpí, takže jsme se bavili normálně. "Co bys chtěl dělat až skončí kurz?" ptal se mě Colin. Ne, teď nebude následovat další báječný příběh o tom, jak mě Colin nabídl práci :) . Naopak, zjistil jsem, že vůbec nevim. Řekl jsem pár neurčitých frází, něco ve smyslu, že "to chci zkusit". Colin mě vyslechl a pak řekl: "Viděl bych tě jako freelancera. Měl byses zaměřit na východní Evropu. Tam to vůbec neni pokrytý. Kromě toho, že tam pijou vodku o ní nic nevíme, víš jak to myslím," pokračoval. Líbilo se mi, co říká. "Měl bys základnu v Praze a vytvářel fotky pro západní trh. Teď bys měl začít vymejšlet, o čem budou tvoje stories."

"Hmm," odvětil jsem. Znělo to celý strašně jednoduše. Nafotíš, pošleš, dostaneš prachy. Jenžetakových jsou stovky. Colin je holt ze starý školy.

No ale proč to celý vyprávim. Odešel jsem z tutorialu, přijel domů, uvařil si čaj a serfoval na netu. Hledal jsem nějaký fotografy, co se vydali cestou, o níž mluvil Colin. Na stránkách Panos Pictures, což je britská agentura, jsem objevil Krassowského. Jeho fotky se mi strašně líbily. Je to takovej ten daily life, kdy jedna fotka řekne všechno, černobílejch 35 milimetrů, jak to mám rád. "Hm, hm," říkal jsem si. Jak to, že jsem o tomhle týpkovi ještě neslyšel. Pak jsem si přečetl úvod k jeho sérii "Britain". Byly v ní jeho první britský fotky z konce osmdesátých let, který fotil pro Independent . A u nich Colinova anekdota. Nikdy nepodceňuj roli náhody, říkal jsem si po přečtení Colinova textu.

obrázek pro tento den V

Jak jsem jel do Irska

Od sobotní půlnoci do pondělní půlnoci jsem byl v Irsku. Vyslala mě tam moje milá redakce. Takže jsem v sobotu večer svlékl číšnickou zástěru ve Štěpánově hospodě, oblékl sako a v lakýrkách, s diktafonem, foťákem a laptopem na zádech jsem vyrazil zjišťovat, co škod český prezident napáchal během své nedávné návštěvy zeleného ostrova.
Bylo to fajn. Ve chvíli, kdy jsem spal v hostelu s dalšími jedenácti lidmi, z nichž většina byla totálně nasračky, jsem si sice říkal, jestli jsem coby zvláštní zpravodaj nešel s ubytováním příliš pod úroveň, ale zase procházení se v lakýrkách po bahnitý pláži v dublinskym přístavu v neděli odpoledne jsem si fakt užíval...inu, mé oblíbené "vertikální cestování".
Slova mě poslední dobou nějak neposlouchají, takže radši už nic nebudu psát a nahodím pár fotek.
Koho by zajímaly písmenka, tak dnešní e15 nebo taky www.e15.cz :)

cíl

3:28 poslední dva roky jsem se tak nějak upíral k tomu sem odjet studovat a tady jsem doteď jaksi spokojeně vydechoval...až doteď, kdy jsem si uvědomil, že nevím, kde jsem se tady vlastně vzal. zásadní rozhodnutí se asi rodí v hlavě tak pozvolna a dlouhodobě, že když pak dojde k jejich uskutečnění, je těžké zpětně dohledat důvod a okamžik, kdy a proč k nim došlo. teoreticky se mi TEĎ v hlavě už nějakou delší dobu rýsuje cíl nový, tak jak to, že ho nedokážu pojmenovat?

počítač se konrádovi podařilo odvirovat, bolest hlavy a rýma ustoupily, krásně je na světě...