back in da hot city

raz dva raz dva... zkouška mikrofonu...

back in da big hot city...

...zas sedím v klasický poloze u stolu a piju čaj - stará vesta padne fakt okamžitě! když sem odemkl dveře svojí místnůstky, chvíli jsem zůstal udiveně stát - tak uklizenej sem ten pokoj jakživ neviděl. Míšina práce, pomyslel jsem si hnedka (poslední z návštěv za mojí nepřítomnosti). všechen můj bordel na skříni. kredenc vycíděná od skrvn od čaje (tady jsem se trochu zastyděl, za ty skvrny). procházel jsem se po domě a postupně narážel na další známky přítomnosti mých přátel: v lednici se chladilo chardonnay, ve spižírně přibyly jakési sladké bochánky.

ze všeho nejdřív jsem se nacpal, sice zdravě, ale pořádně, salát, chleba, žlutej meloun. pak jsem si uvařil turka a jak mozek začal vlivem toho kofeinu zrychleně pracovat, začal jsem přemýšlet o takových těch klasicky příjezdových věcech: jako co tady vlastně dělám.

Štěpán s Míšou si Londýn nemohli vynachválit, stejně tak Petr a Petra. každej den sme z baráku vypadli ráno a domů se vraceli ve tři ráno, líčil mi Štěpán, jasně, jasně, přikyvoval jsem, jména klubů, ve kterých byli, jsem neznal a dokonce ani v tý Saatchi galery jsem eště nebyl, uvědomil jsem si mrzutě. ten provinilej pocit se objevil tehdy v hospodě, když mi Štěpán vracel s díky klíče, a teď po mým příjezdu do pokojíku začal rýsovat v ostrých konturách - na pěknou rutinu sis tady najel! šeptalo svědomí. "bytí na netu" v prázdným domě. je tak snadný zavřít se a nevylejzat z pokojíčku ve městě, kde se všechno děje. tuny ztracenýho času. akorát při těch návratech si to pak člověk uvědomí, ostře a nevěřícně, jak jsem mohl žít takovýmhle životem?

výčitky, výčitky, potom předsevzetí dělat to odteďka jinak, kdo z vás by to neznal, blogeři emigranti? jenže ve většině případů tahle ráže vydrží na jednu, dvě spontánní akce a pak se svět vrátí zpět do svých útulných, ošoupaných a vyšisovaných barev. vrstvička ze sítnice se setře a jednoho rána se probudíš a už nekoukáš na Londýn sofijskýma, vídeňskýma ani pražskýma, ale londýnskýma očima.

z myšlenek mě vytrhlo zaťukání na dveře, jak Lukasz poznal, že jsem přijel? byl rád, že mě vidí a já jeho taky, pojídajíce krakovskou uzenku a meloun, prokecali sme v kuchyni asi dvě hodiny.
probrali, co se stalo, co dál se životem. vylíčil jsem Lukášovi historku, jak sem do mýho pokoje přijel Štěpán s Míšou a čínská majitelka byla náhodou doma a normálně jim sebrala klíč a s baťohama je vyhodila ven. aby je pak se slzou v oku pustila dál, že jsem jí ale nic neřek (shame on me). Lukáš ale tuhle historku trumfnul. když tu byli jeho rodiče, jeho táta spal s Lukášem v pokoji a mámu uložili do pokojíku nahoře, kterej je už asi měsíc volnej a domácí tu ted neni, tak co. ve čtyři ráno probudila šedesátiletou polskou maminku čínská domácí, stojí ve dveřích a říká jí, ať vypadne. maminka je v šoku. "prej řekni svý kamarádce, ať jde pryč," válí se smíchy po kuchyni Lukáš. chudák paní Jiang, to ještě netušila, že ráno na chodbě potká Petra a Petru ode mě, uvědomil jsem si souvislosti a v jejich světle už scéna po příjezdu Štěpána a Míši už najednou nevypadala tak hystericky.

stačí vám to? pro dnešek končím, jak říkal Hrabal.
nějaký fotky snad nahodim zejtra.

...

přijde mi, že Praha má oproti Londýnu zvláštní energii. Energie Londýna je tvořená množstvím lidí, ras a barev, město jako takový příliš kouzlo nemá. zato Praha je magická i bez lidí.
ale možná je to jenom moje iluze způsobená tím, že teď Prahu vnímám hlavně z perspektivy letních nočních dobrodružství z nonstopu do nonstopu.

...

...ve chvíli, kdy roztříštěnou mozaiku tisíce malých políček vystřídají velká pole, dlouhé zelené a žluté a hnědé lány, tak už vím, že jsem nad svojí částí světa...

travellin without movin

slíbil jsem, že příště nebudu depresivní. tak teď něco veselýho nebo alespoň ne-depresivního :)
pár pohlednic z cest za poslední půlrok...

z pekla

když jsem vystoupil z vlaku na nádraží v Brightonu, přepadl mě nejdřív sentimentální pocit. vzpomněl jsem si, jak jsem pod tou těžkou secesní střechou ze zaprášenýho skla a oceli vítal K. jak jsem jí šel naproti a překvapil jí zezadu, zakryl jí rukama oči a ona se vůbec nelekla.

od nádraží jsem se dal hlavní ulicí z kopce směrem k moři. došel jsem na pláž. rackové křičeli, foukal studený vítr a v moři se koupalo pár otužilých britských dětí. obloha byla šedá jak popel a zas všude ty sepraný bledě modrý a vyblitě růžový barvy. otočil jsem se a zalezl zpátky do závětří úzkých uliček. co tady budu proboha celej den dělat? napadlo mě. bláhově jsem si zamluvil lístek až na večer s myšlenkou že tady budu mít vždycky co dělat - vždyť tohle je brighton! město, kde jsem strávil tři měsíce života! kde jsem to měl rád a na který jsem pak strašně dlouho vzpomínal a kvůli němuž jsem se vlastně do anglie vrátil! tady bude vždycky co dělat a až přijde čas nasednout na vlak, nebude se mi odsud chtít. tak jsem si to představoval.

z nějakého důvodu teď ale kouzlo prostě nepůsobilo. město bylo prázdný a já jsem nechápal, jak jsem tu mohl být kdy šťastný, jak tu friederike mohla vydržet tři roky? schůzku s politologem jsem měl domluvenou až na odpoledne a friederike, jediný člověk, kterého jsem tady chtěl vidět, byla zrovna pryč. zalezl jsem do co nejtmavší kavárny a zabíjel čas pitím kafe a zevlováním na internetu.

odpoledne na campusu se můj pocit nikterak nezlepšil. vrazil jsem do jedný američanky, byla to kamarádka friederike, se kterou jsem ty svoje tři měsíce bydlel na stejný koleji. chvíli jsem vzpomínal, jak se jmenuje, jasně elinor. vypadala úplně stejně: někam běžela, pořád jí zvonil telefon, pak mi zavolá. friederike říká, že má problémy s koksem, věřil jsem tomu. pořád fičel ten protivný vítr. našel jsem si lavičku, kde nefoukalo, potřeboval jsem vyřídit pár telefonátů kvůli článku, za kterým jsem sem přijel. v tu ránu vidím, že o lavičku dál sedí paní bontea, moje bývalá učitelka. předmět european short stories, který přednášela, byl můj nejoblíbenější. byla původem rumunka a za šarm a vypravěčské umění vděčila svojí babičce, která neuměla číst, ale v dětství jí vyprávěla všechny příběhy, co se v rumunsku povídaly. paní bontea měla zálibu v morbidních příbězích, uřezané hlavy, popravy, skleněné oči. byla stále stejně krásná jako před třemi lety, akorát tvář měla o něco vrásčitější. postavu měla ale pořád perfektní: vysoká, štíhlá a elegantní jako francouzka. i teď měla na sobě lodičky a nějaký vyšívaný přehoz. váhal jsem, jestli jí oslovit, ale pak jsem vstal a šel k ní. než jsem se stihl představit, pozdravila mě. pamatovala si na mě. věděla, co mě učila, že jsem jí po skončení kurzu napsal mail, věděla všechno. když jsem jí řekl, že má neuvěřitelnou paměť, usmála se a řekla tou svojí lehce upíří karpatskou angličtinou "kdybych neměla, nebyla bych na svém místě".

setkání s paní bonteou byl jedinej světlej okamžik toho dne. po vágním rozhovoru s člověkem, kterej o tématu věděl snad ještě míň než já, mě autobus odvezl zpátky do centra. šel jsem do hospody, kde jsem dřív pracoval, ale nikdo známej tam nebyl. akorát blbá manažerka jane, se kterou jsem mluvit nechtěl. vyšel jsem ven a podíval se na hodinky: v brightonu jsem měl být ještě čtyři hodiny.

fish and chips, který jsem spořádal na pláži byly hnusný. začínal jsem být už doopravdy nasranej, nenáviděl jsem brighton. byl úplně stejný jako každý anglický maloměsto: spousta bledých lidí, tradiční anglické obchody s kravatama a s deštníkama a s čokoládou, jedno tesko, jeden starbucks, jeden mekáč, nezávislá ulička a vlakový nádraží. zalezl jsem do hospody na rohu, koupil si konev čaje a usadil se v rohu pod televizí. zrovna běžel kriket. nenávistně jsem pozoroval dění kolem sebe: huňatej koberec, znuděný polský servírky a angličani ve fotbalových dresech popíjející lager. nemohl jsem se dočkat londýna s jeho zaplivanejma ulicema plnejma barevnejch cizinců, libanonský edgware road, nadzemky, která mě za půl hodinu převeze nad střechama londýna ze západu až na východ, londýna, kterej neni anglickej. kdyby se nacionalisti dostali k moci, celá země by vypadala jako brighton. nejsem na tom eště tak špatně - aspoň londýn se mi líbí.

takhle mi myšlenky běžely hlavou, když si ke mně přisedla černobíle flekatá kočka. zkusil jsem jí pohladit, ale ucukla. zůstala sedět na vedlejší židli a pozorovala mě. vzal jsem talířek, nalil do něj z karafy zbytek mlíka a položil ho před kočku. začala ho hladově blízat. vzal jsem tašku a vypadl na nádraží. poslední hodinu jsem strávil tím, že jsem seděl na lavičce, předstíral, že si čtu knihu, ale ve skutečnosti jsem zbožně vzhlížel k tabuli s odjezdy vlaků a snažil se popohnat čas, aby už bylo 21:19 a já mohl nasednout do vlaku a zmizet odsud pryč.

když jsem pak pozdě v noci vystoupil na willesden junction, bylo mi, jako by ze mě spadl kámen. nově mě teď sralo, že budu do noci smolit článek a že ráno vstávám v šest. ale byl jsem aspoň už pryč z toho maloměstskýho pekla...

holky z elephant and castle

britský nacionalista