když jsem vystoupil z vlaku na nádraží v Brightonu, přepadl mě nejdřív sentimentální pocit. vzpomněl jsem si, jak jsem pod tou těžkou secesní střechou ze zaprášenýho skla a oceli vítal K. jak jsem jí šel naproti a překvapil jí zezadu, zakryl jí rukama oči a ona se vůbec nelekla.
od nádraží jsem se dal hlavní ulicí z kopce směrem k moři. došel jsem na pláž. rackové křičeli, foukal studený vítr a v moři se koupalo pár otužilých britských dětí. obloha byla šedá jak popel a zas všude ty sepraný bledě modrý a vyblitě růžový barvy. otočil jsem se a zalezl zpátky do závětří úzkých uliček. co tady budu proboha celej den dělat? napadlo mě. bláhově jsem si zamluvil lístek až na večer s myšlenkou že tady budu mít vždycky co dělat - vždyť tohle je brighton! město, kde jsem strávil tři měsíce života! kde jsem to měl rád a na který jsem pak strašně dlouho vzpomínal a kvůli němuž jsem se vlastně do anglie vrátil! tady bude vždycky co dělat a až přijde čas nasednout na vlak, nebude se mi odsud chtít. tak jsem si to představoval.
z nějakého důvodu teď ale kouzlo prostě nepůsobilo. město bylo prázdný a já jsem nechápal, jak jsem tu mohl být kdy šťastný, jak tu friederike mohla vydržet tři roky? schůzku s politologem jsem měl domluvenou až na odpoledne a friederike, jediný člověk, kterého jsem tady chtěl vidět, byla zrovna pryč. zalezl jsem do co nejtmavší kavárny a zabíjel čas pitím kafe a zevlováním na internetu.
odpoledne na campusu se můj pocit nikterak nezlepšil. vrazil jsem do jedný američanky, byla to kamarádka friederike, se kterou jsem ty svoje tři měsíce bydlel na stejný koleji. chvíli jsem vzpomínal, jak se jmenuje, jasně elinor. vypadala úplně stejně: někam běžela, pořád jí zvonil telefon, pak mi zavolá. friederike říká, že má problémy s koksem, věřil jsem tomu. pořád fičel ten protivný vítr. našel jsem si lavičku, kde nefoukalo, potřeboval jsem vyřídit pár telefonátů kvůli článku, za kterým jsem sem přijel. v tu ránu vidím, že o lavičku dál sedí paní bontea, moje bývalá učitelka. předmět european short stories, který přednášela, byl můj nejoblíbenější. byla původem rumunka a za šarm a vypravěčské umění vděčila svojí babičce, která neuměla číst, ale v dětství jí vyprávěla všechny příběhy, co se v rumunsku povídaly. paní bontea měla zálibu v morbidních příbězích, uřezané hlavy, popravy, skleněné oči. byla stále stejně krásná jako před třemi lety, akorát tvář měla o něco vrásčitější. postavu měla ale pořád perfektní: vysoká, štíhlá a elegantní jako francouzka. i teď měla na sobě lodičky a nějaký vyšívaný přehoz. váhal jsem, jestli jí oslovit, ale pak jsem vstal a šel k ní. než jsem se stihl představit, pozdravila mě. pamatovala si na mě. věděla, co mě učila, že jsem jí po skončení kurzu napsal mail, věděla všechno. když jsem jí řekl, že má neuvěřitelnou paměť, usmála se a řekla tou svojí lehce upíří karpatskou angličtinou "kdybych neměla, nebyla bych na svém místě".
setkání s paní bonteou byl jedinej světlej okamžik toho dne. po vágním rozhovoru s člověkem, kterej o tématu věděl snad ještě míň než já, mě autobus odvezl zpátky do centra. šel jsem do hospody, kde jsem dřív pracoval, ale nikdo známej tam nebyl. akorát blbá manažerka jane, se kterou jsem mluvit nechtěl. vyšel jsem ven a podíval se na hodinky: v brightonu jsem měl být ještě čtyři hodiny.
fish and chips, který jsem spořádal na pláži byly hnusný. začínal jsem být už doopravdy nasranej, nenáviděl jsem brighton. byl úplně stejný jako každý anglický maloměsto: spousta bledých lidí, tradiční anglické obchody s kravatama a s deštníkama a s čokoládou, jedno tesko, jeden starbucks, jeden mekáč, nezávislá ulička a vlakový nádraží. zalezl jsem do hospody na rohu, koupil si konev čaje a usadil se v rohu pod televizí. zrovna běžel kriket. nenávistně jsem pozoroval dění kolem sebe: huňatej koberec, znuděný polský servírky a angličani ve fotbalových dresech popíjející lager. nemohl jsem se dočkat londýna s jeho zaplivanejma ulicema plnejma barevnejch cizinců, libanonský edgware road, nadzemky, která mě za půl hodinu převeze nad střechama londýna ze západu až na východ, londýna, kterej neni anglickej. kdyby se nacionalisti dostali k moci, celá země by vypadala jako brighton. nejsem na tom eště tak špatně - aspoň londýn se mi líbí.
takhle mi myšlenky běžely hlavou, když si ke mně přisedla černobíle flekatá kočka. zkusil jsem jí pohladit, ale ucukla. zůstala sedět na vedlejší židli a pozorovala mě. vzal jsem talířek, nalil do něj z karafy zbytek mlíka a položil ho před kočku. začala ho hladově blízat. vzal jsem tašku a vypadl na nádraží. poslední hodinu jsem strávil tím, že jsem seděl na lavičce, předstíral, že si čtu knihu, ale ve skutečnosti jsem zbožně vzhlížel k tabuli s odjezdy vlaků a snažil se popohnat čas, aby už bylo 21:19 a já mohl nasednout do vlaku a zmizet odsud pryč.
když jsem pak pozdě v noci vystoupil na willesden junction, bylo mi, jako by ze mě spadl kámen. nově mě teď sralo, že budu do noci smolit článek a že ráno vstávám v šest. ale byl jsem aspoň už pryč z toho maloměstskýho pekla...
Nuda v Santanderu
před 13 lety
