Bylo něco kolem oběda a v kocovině po Halloweenu jsem se vracel domů ze Štěpánova bytu na Canary Wharf. Byla sobota a v metru hlásili, že během víkendu je šedá trasa Jubilee Line skoro celá mimo provoz kvůli opravám. Já jsem potřeboval jenom na Waterloo na přestup a tam ještě metro jelo, takže mi to nevadilo. Ale spousta lidí se rozhodla kvůli výluce přestoupit stejně jako já na hnědou lajnu Bakerloo, takže se v úzkých chodbách vytvořila tlačenice.
Pomalu jsem se probojovával k nástupišti a pak i do vlaku. Vagon byl plnej lidí. Stál jsem přilepenej vedle dveří. Po chvíli jsem si zvyknul a začal si vyměňovat pohledy s jednou hezkou slečnou. Najednou se mi ale navalilo do hlavy teplo. Cejtil jsem tlak ve spáncích a podlomily se mi kolena, takže jsem se musel předklonit opřít rukama o stehna. Cejtil jsem, jak se sunu k zemi, nikdo si ničeho nevšímal. Snažil jsem se dejchat a vydržet na nohou do příští stanice, bylo to nekonečný. Zvláštní pocit, jako bych umíral. Už jsem jednou nebo dvakrát omdlel, ale tehdy to bylo rychlý, prostě jsem se najednou probral na zemi a všechno v pohodě...teď ale šlo úplně zpomaleně do detailu sledovat, jak odcházejí síly a jak se tělo celý zalije potem a klesá, bylo to strašidelný. Nakonec se ozvalo spásný "This station is Piccadilly, please mind the gap between the train and the platform" a vypotácel jsem se z vlaku. Prorážel jsem si cestu k lavičkám a plíce pumpovaly všechen dostupnej vzduch na tom dusnym peróně, bylo opět zvláštní, jak mozek nemusel vůbec nic, tělo si samo poručilo co chce a zvolilo program. Svalil jsem se na lavičku vedle starý homeless černošky a jen dejchal.
Projely asi tři metra. Bylo mi líp, ale moc jsem si eště nevěřil. V batohu jsem měl dva foťáky, blesk a stativ, takže jsem nemoh riskovat, že ve vlaku upadnu do bezvědomí. Pak se před mojí lavičkou rozevřely dveře a já viděl, že přímo naproti mě je místo k sezení, tak jsem vstal a nastoupil do vlaku. Cestou se o mě znovu pokoušely mdloby, ale jakmile jsem začal zhluboka dýchat, zlepšilo se to. Definitivní úleva přišla až na Queens Park, kde vlak vyjíždí z podzemí na denní světlo, dovnitř se vevalil čerstvý vzduch a já ho pil jako nejlepší elixír. Vylezl jsem, byla zima, pršelo a celkově to byla šedivá sobota, ale mně bylo skvěle.
