volá londýn

dd

2011-02-23T07:32:00.000-08:00

...

2009-12-23T08:58:00.000-08:00

all things go

2009-12-17T06:36:00.001-08:00

venku za oknem zase sněží, teda padá sleet neboli déšť se sněhem, hezký český výraz je taky plískanice. mám psát poslední sloupek a necítím v tomto ohledu žádný sentiment, naopak se mi do toho nechce naprosto klasicky. a tak nahrávám fotky a píšu na blog místo abych psal o tom, jak se britští odboráři z eurostaru, british airways a heathrow chystají stávkovat.

podařilo se mi trefit díru v mracích; tu hodinu a půl, co jsem strávil vycházkou do ikey pro vozík a tašky potřebný k dopravě věcí na viktorii, svítilo slunce. ale i tou cestou mi všechno dávalo jasně najevo, že nazdar, thats it, mate! game over, party skončila, jede se domů. šel jsem si naposledy vycvaknout fotogenickej panelák ve stonebridgi, ale místo něj tam byla díra obhnaná plotem a bagry. pak jsem šel dolů sluncem zalitou ulicí, proti mně dva policajti, podíval jsem se na ně a oba najednou mi řekli "ahoj". divný.

jdu psát ten sloupek. kdybyste měli dneska někdo cestu kolem, tak v československym báru na west hampstedě sedim od sedmi s půllitrem plzně u stolu, trocha bilancování, trocha loučení. all things go, jak zpívá sufjan stevens: tady.

GB

2009-12-17T06:27:00.000-08:00

hackney central úplně banální

2009-12-17T06:24:00.001-08:00

Camilla a Debbie

2009-12-17T06:19:00.000-08:00

Dan

2009-12-17T06:15:00.000-08:00

Lisa

2009-12-17T06:11:00.000-08:00

Káťa

2009-12-17T06:09:00.001-08:00

westfield shopping centre

2009-12-17T05:25:00.000-08:00

bella ciao (eště se neloučím)

2009-12-15T04:48:00.000-08:00

sorry za spam, ale komunisti měli některý dobrý písničky. dnešní ráno trávím s hitovkou bella ciao.

zde je v italské verzi:

http://www.youtube.com/watch?v=IPD6Q_xuF-E&feature=related

jsme v británii, takže nemůžu neposlat britskou grunge camden style verzi

http://www.youtube.com/watch?v=duuuBuiqbPk&feature=related

a tady v powerful verzi rudoarmějského sboru alexandrovců:

http://www.youtube.com/watch?v=QfdJ2WO8Pvg

konec hlášení. pohov, rozchod!

billingsgate fish market

2009-12-14T15:42:00.000-08:00

fotky z rybího trhu, na který jsem si přivstal ve čtyři ráno. tady je link na článek, který vysvětluje, o co jde. fotky v článku zdaleka nemají atmosféru těchhle černobílých. což je příznačné. na druhou stranu je nutný říct, že jsem je novinám nabídnout ani nezkusil. vlastně taková autocenzura způsobená určitym stereotypem, že do novin prostě černobílý fotky nepatří. nebo patří?

on sunday nation speaks

2009-12-10T15:38:00.001-08:00

.

2009-12-10T15:37:00.000-08:00

..

2009-12-10T15:36:00.002-08:00

...

2009-12-10T15:36:00.001-08:00

....

2009-12-10T15:34:00.000-08:00

pocta walkeru evansovi

2009-12-07T17:13:00.000-08:00

vanoce

2009-12-07T17:12:00.000-08:00

maria jde na večírek

2009-12-07T17:09:00.000-08:00

untitled 77

2009-11-30T17:15:00.000-08:00

unavený autor tohoto blogu se intenzivně loučí s londýnem a tak nemá čas na to psát sem nějaký blbosti. takhle vypadám většinou v neděli večer. už se těšim, až vás uvidim osobně a zajdem na pořádný pivo s pěnou. (na snímku tmavý budvar, kterýmu pěna vydržela asi minutu)

můj oblíbený podnik

2009-11-22T16:19:00.001-08:00

2D dog

2009-11-19T14:32:00.000-08:00

houpačka káťa

2009-11-19T13:53:00.000-08:00

sharpshooter na camdenu

2009-11-19T13:43:00.001-08:00

it dont mean a thing if it aint got that swing

2009-11-19T13:26:00.000-08:00

Takhle žijí mí umělečtí kamarádi

2009-11-11T15:36:00.000-08:00

městečko ukryté uvnitř haly. ve bývalém skladišti jsou malé domky a v každém žije jeden malý umělec. na střechách se dá chodit, na jedné plánují zahrádku, eště sem neviděl houpačku, kterou přivázali k traverze u stropu a pomocí který se dá vznášet prostorem haly a přeskakovat ze jednoho domku na druhý. pak poreferuju.

Is storytelling dead?

2009-11-05T06:50:00.001-08:00

http://www.timesonline.co.uk/tol/comment/columnists/ben_macintyre/article6903537.ece

na závodech v battersea

2009-11-01T12:47:00.001-08:00

polotovar

2009-10-29T07:46:00.000-07:00

spíchl jsem ho po večerech ve volných chvilkách, pral se s tabulkama dokolečka, prostě dělal to, jak se to už dneska nedělá... a teď jsem ho vyndal z trouby a tady je, ještě teplý... chybí tam nějaký texty, linky a pod, je to jen polotovar... můj nový web, www.petrhorky.com

highgate cemetery

2009-10-23T07:52:00.000-07:00

...a takhle všichni skončíme

cesta domů

2009-10-23T07:48:00.000-07:00

annalisa

2009-10-23T07:10:00.000-07:00

má kamarádka annalisa se vydala cestou nan goldin. začla fotit komunitu messengerů, pořídila si kolo, začla si na něm zakládat, měla románek s jednim kurýrem, stala se jedním z nich

Cestou do práce, od Hackney Central

2009-10-15T15:25:00.000-07:00

Obšas nevim, proč ten blog vlastně pořád ještě vedu. Ale co, třeba to ještě někdo sleduje.

Cesta domů

2009-10-15T15:19:00.000-07:00

Ron's Eel znamená, že jsem teprve na začátku cesty. Cesta domů z restaurace, podél kanálu. Pěkně pomalu šlapat, času dost, nohy unavený, kapsa plná peněz. Občas se zastavit, míjet a vychutnávat důvěrně známá zákoutí, znám tu cestu nazpaměť. Pak nechat za zády poslední mostek a opustit kanál v Harlesdenu, dojet domů a po sprše se zhroutit do postele. Tak to bylo, než mi ukradli kolo. Nový zatim neni plně provozuschopný.

Anja

2009-10-15T15:12:00.000-07:00

Anja je nová posila v La Vie En Rose. Je to Polka z Gdaňsku, která tu žije už čtyři roky. Pracuju s ní rád, protože se ráda směje, nefláká se a hlavně je inteligentní. Obsluhujem spolu výkvět londýnské alternativy a přitom se bavíme o filmu a literatuře.

něco klidného

2009-10-06T09:37:00.001-07:00

24 hour laundry in Hackney

2009-10-06T09:35:00.001-07:00

sunday afternoon in london

2009-10-06T09:32:00.001-07:00

untitled-18

2009-10-06T09:28:00.000-07:00

working class lunchbreak, off regent's street

2009-10-06T09:23:00.000-07:00

stříhali dohola...

2009-09-15T09:32:00.000-07:00

Tak jsem se právě vrátil z kadeřnictví za rohem s novým sestřihem, dalo by se říct novou imidž. Jak už asi tušíte, nemám na hlavě přesně to, co jsem si představoval. No ale sranda byla... Kadeřnictví Ike's dostálo své pověsti místa, kde před rokem zastřelili jednoho poměrně důležitýho gengsta bose. Vešel jsem dovnitř uprostřed debaty o tom, proč jakejsi týpek sedí v lochu a kdy se dostane ven.
Deset liber za ostříhání, to neni zlý, řek sem a sed si.

Jak to chceš? zeptal se mě týpek jménem Morris.

Nahoře nechat kudrnatý, dokola ostříhat, jak to má Federer, znáš?

Hehe, no jasně, Federer, odkaď seš, z Polska? a už to bral. Nešlo nic moc dělat, bylo to fakt rychlý, prostě vzal strojek a přejel s nim hlavu kolem dokola, jednim tahem mi udělal z hlavy ananas.

OK, tak to vem celý, mávnul jsem pod prostěradlem rukou. Zjevně si mě zařadil kamsi k Lodži a pak už jen jel podle mustru. Kluci polský to rádi nakrátko...

Bylo vidět, že Morris si mnohem víc než s nůžkama rozumí se strojkem a břitvou. Stříhání pro něj byla jen drobná nepříjemnost, kterou je potřeba mít z krku co nejrychlejc, jeho koncert nastal až pak. Šmidlal mě milimetr tu, milimetr tady, stříkal chemky prášil pudry, mhouřil oči a do toho rozebíral aktuální úzy jamajskýho slangu. Srovnával tamní policajty s anglickejma - jamajčan sem přijede a vidí, že fízlové nemaj bouchačky a řekne si "cha, teď mi to tu patří", ale oni si ho nahrajou, nechaj ho to udělat, nechaj ho to udělat třeba pětkrát a až pak ho zabásnou, přes kamery a pošlou do lochu na dlouho, dlouho. no ale až tenhle týpek vyleze z basy, bude potřebovat bouchačku fakt rychle, to je jasný...

Čím dýl sem poslouchal, tím víc sem si říkal, že deset liber neni zas tolik. Když jsem zaplatil, potřás mi rukou a řek, ať přijdu zas. Venku lilo, ale můj účes stále držel. Bylo to příjemný, cejtit kapky přímo na holý hlavě. Trochu jako vracet se z lochu...

Yesterday

2009-09-11T14:42:00.000-07:00

Tak už to skončilo, uplynulo, zmizelo v nenávratnu. Už žádný nasraný stavy z blbě vytisknutejch a předraženejch fotek. Žádný přelaďování barev a tisícerý resizování tiffů ve čtyři ráno. Je konec zpocenejm zádům, zemdlenejm rukám, který tahaly balíky rámů z ikey. I ty nekonečný diskuse se spolužákama na společným mailu, občas o blbostech, jako jestli budem nosit na výstavě jmenovky nebo na jaký straně popisku má bejt logo sponzora, občas o důležitejch věcech, i ty jsou definitivně minulost. Dva tejdny horečnatýho snažení se o to, aby ten večer proběhl dokonale, se rozplynuly ve třech hodinách slávy, který utekly jako tři minuty. Londýnská škola vyplivla do světa dalších 24 fotožurnalistů a včerejší společná vernisáž v industriální hale P3 byla pomyslnou třešínkou na dortu.V hlavě mi zůstaly podobný pocity, jako když jsme dělali vůbec první výstavu se Štěpánem: nic si nepamatuju a že to strašně rychle uteklo. Trochu jako na drogách, stres, nevyspalost, kafe a adrenalin je silnej koktejl. Teď to bylo teda v lecčems jiný. Nebylo to poprvé a taky se tlak rozložil na 24 lidí. Ale na spolužácích, kteří si včera prožívali svoje poprvé, tréma vidět byla. A únava.

Jeli jsme od časnýho rána: po osmý se začaly velkou podzemní halou campusu na Baker Street rozlíhat vrtačky a kladiva, lepilo se, měřilo, dolaďovalo, telefonovalo. Já dorazil na svuj flek kolem devátý. Když jsem pár dní předtim zjistil, jak málo místa mi kurátor přidělil, tvářil jsem se trochu ukřivděně, ale teď už jsem se rozhodl to neřešit. A užít si svůj velký den.

Osm rámů velikosti zhruba A2 jsem pověsil ve dvou řadách nad sebou. Třeba taková Annalisa nebo Andrea vystavovali fotek dvacet v nejrůznějších velikostech, Miti nebo Jan měli fotku jenom jednu. Bylo to různý. Vedle mě čile pobíhal Freddie, se kterym jsem se dělil o výstavní panel. Při pohledu na jeho odbarvený digi jsem si smutně uvědomil, že nikdo z nás nevystavuje klasický černobílý zvětšeniny a trochu jsem se zastyděl: jestli někdo, tak jsem to měl bejt já. Celý ty roky strávený za krásnejch slunečnejch dnů v temný komoře s chemickejma výparama... československý černobílý dokument...doktorka Lábová, pan Štanzel, Štěpán Hon...co by mi řekli. Na druhou stranu sametový A3 barevný printy od Canonu taky nevypadaly zle.

Čekal jsem na svýho muže s vodováhou a vrtačkama a nakonec jsem věšel jako jeden z posledních. Den jsem strávil tisknutím a řezáním čtvrtek s popiskama a pohlednicema se svojí emialovou adresou a odkazem na web, což zhltlo dalších třicet liber. Už mi to bylo jedno, peníze za projekt jsem přestal dávno počítat.

Pověšeno jsem měl asi v šest, do chvíle, kdy vrátný otevře ocelový vrata do ulice zbejvalo třicet minut. Chodil jsem mezi panely, prohlížel si, kdo co jak poskládal a zároveň uklízel bordel. Pak se začaly trousit spolužačky, co se byly domů převlíct. Trika umazaný od bílé barvy vyměnily za svoje nejlepší šaty, bez ramínek, voňavé, krásné a nervózní klapaly podpatkama mezi lesklými obrazy, vlasy načesané do majestátných útvarů. Vzpomněl jsem si na maturitní plesy v Lucerně. Šel jsem si dozadu oblíct svojí černou košili.

Když jsem se vrátil zpátky do galerie, jako mávnutím kouzelnýho proutku byly najednou všude zástupy lidí. Italům přijely celý rodiny, Angličanům dorazili hlavně artoví kámoši nalákaní na drinky zadara, taky se tam pohybovalo pár proplešatělých chlápků v saku, co vypadali jako kritici nebo editoři z agentur. Prostě klasická, trochu lepší, nablejskanější Londýnská směska.

Vylezl jsem po schodech na pódium k baru, vytáhl si jedno indický pivo sinha, který zadara sehnala spolužačka Katie a shlížel jsem dolů na to hemžení. Potemnělým prostorem haly proplouvaly stíny návštěvníků, občas se postavička zastavila v kulatém světle bodovky osvětlující fotografii. Z horního patra se linul tlumený, spíš kulisový hlas zpěvačky, zpívala písně ze čtyřicátých let a k tomu ji doprovázelo piáno. Byl to dobrej nápad od Ali, jí pozvat. Všichni se na sebe usmívali.

Z hostů mě nejvíc bavili messengeři, který fotila spolužačka Lisa a co se podvečerní špičkou přifrčeli na výstavu podívat. Tady v Londýně je to čistá subkultura a bylo to vidět i na výstavě: bandička pokérovanejch týpků s dredama, čírama a s propíchanejma obličejema se prostorem pohybovala jedině ve skupině, drželi se pohromadě, jako kmen. Když se bikeři dost nabažili, hromadně se stáhli k východu a oskvotovali betonovej kout garáže. Tam kouřili, smáli se, pili pivo. Seděli na zemi. Bylo to zvláštní, potkávat týpky, který jsem tolikrát viděl na fotkách. Vypadali úplně stejně. Měl jsem pocit, že je znám.

Nebyla by to správná akce, kdybych na ní nepotkal Čechy. Tydle tři holky byly jedna ze Slanýho a další z Varů, třetí se pořád něčemu smála... Ta nejvážnější chce studovat fine art na stejný škole a sem přišly proto, že jedna z nich kdysi chodila s mým indickým spolužákem Vishem.

Chvíli jsme se bavili, říkaly, že se jim moje fotky hned líbily, že je to vidět, že je v tom taková ta česká hezkost. Úplně jsem to nechápal, ale musel jsem se zasmát, jen to potvrdilo mojí teorii, že existujou národní styly focení. A že každej národ je přednastavenej, aby se mu automaticky líbilo něco trochu jinýho. Angličani rádi na fotkách uklizeno, stažený barvy do vyblita a minimální perspektivu, jižní národy jako Italové, Brazilci, s těma si rozumim víc, rádi chaos, sytý barvy, občas divný záběry, pro mě nepochopitelný. Indové pak jedou national geographic takovej. Víc jsem zatim nevysledoval.

Pak mě taky bavily Kátiny kámošky – umělkyně, se kterými jsem obcházel galerii a nutil je říkat, co si o tomto příkladu novinářské fotky myslí artista. Občas z nich padaly zajímavý věci. Zvlášť z Marii, videoartistky, která "came from Greece had a thirst for knowlegde", jak zpívá ve svý nezapomenutelný písni Jarvis Cocker.

Dost jsem se taky bavil tím, že jsem tahal lidi k podle mě nejsilnější fotce výstavy. Vyfotila jí Brazilka Luciana a byli na ní čtyři hluchoslepí, jak sedí na lavičce, navlečení do svátečních šatů. Ta fotka se mi líbí, protože nezáleží na tom, že jsou hluchoslepí, vysvětloval jsem holkám a skoro vždycky jsem je přesvědčil, že to stojí za to. Na netu tolik nevynikne, stejně jako většina fotek vypadala krásně na velkym papíře.

Pak mi bylo chvíli smutno, lidi, který jsem chtěl, aby přišli, byli buď zrovna mimo Anglii, nebo pracovali nebo nevim. Show skončila v deset, na baru překvapivě zbylo spousta pití, tak jsme nastrkali vína do batohů a vyrazili do mladé noci a svět pořád eště patřil nám...

Když jsme pak seděli na lavičkách jen tak pod hvězdama na rušný Marylebone road a kolem hučely auta, pili jsme pivo a vedli rozhovory. Někdo plánoval budoucnost, někdo vzpomínal nejvtipnější okamžiky, někdo se jen kochal chvílí. Já jsem už trochu opile vyprávěl Italovi Andreovi svojí otřepanou historku o tom, jak jsem jel vlakem z Bratislavy do Prahy a probudil se v Budapešti.

Než barman zazvonil zvoncem, dostali jsme ještě Guiness. Pak nás vyhnali i odsud a někdo řekl, že se jede k Mitimu. Nastal lov taxíků, typicky zmatenej přejezd, telefonáty...někdo mizí na poslední metro... Chtěli jsme, aby to bylo eště lepší, chtěli jsme to vyšroubovat co to dá, ale už to šlo jen dolů. Ani to jinak bejt nemohlo, nic nemohlo překonat ty tři hodiny lesklý výstavy, ale i tak to bylo dobrý, vždyť mně se z Londýna nechce, ne teď, když tu znám lidi, říkal jsem si, pak jsem usínal na koberci v půl pátý ráno a byla mi zima.

poslední dobou...

2009-08-30T09:28:00.000-07:00

...když řeknu, že jsem novinář, tak mě každej začne přesvědčovat o tom, že útoky z 11. září byly fake a že svět ovládá hrstka chytrejch židů a podobný věci. naposledy to byl cholerickej kuchař André od nás z restaurace, tomu jsem ale utekl, mám nahoře na place nějakou práci, zalhal jsem.

před nim to byl novej spolubydlící, co se nastěhoval do pidipokojíku po slečně Anně. ačkoli mi tvrdil, že je z Kazachstánu, pak vyplynulo, že je ve skutečnosti Kyrgiz. myslel si asi, že Kyrgizstán neni dost důležitej na to, aby ho tady znali, tak začal tvrdit že je od sousedů. divný. ale na mě si nepřišel, já vím dobře, kde je Biškek! to jeho jméno Ozzy mu taky moc nežeru.
dělá tady sekuriťáka a vypadá na to. při prvním potkání na chodbě mi neušly jizvy na obočí a bradě, tak sem se hnedky optal. "v mym bejvalym bydlišti. přišli pozdě, opilí, byli moc hlučný. proto jsem se pak musel odstěhovat," vysvětlil. doma závodně zápasil, má šikmý oči a hruď jako skříň, nechtěl bych se s nim prát. a pořád se cpe salátem.
když sem přišel tehdá do kuchyně, tak si salát zrovna připravoval, lil do něj bílou zálivku. ptám se, co vystudoval adozvídám se, že nějakou polovojenskou ekonomku, která fungovala jako internát kdesi v opuštěné tundře. po setmění vedoucí vypouštěli psy... nevím, jeslti to souvisí, ale každopádně je Ozzy vzorně pořádnej a čistotnej, nenechá po sobě v kuchyni ani drobeček.

a co ty?
já sem novinář.
a už to začlo.

všechno je spiknutí. víš, že americký banky nesměj tisknout peníze, protože jim to Židi zakazujou? národní dluh je forma otroctví, který udržuje lidi pořád pod státnim vlivem. vygoogluj si heslo Vilnius project. a vůbec, víš ty, co je to Zeitgeist?

nevim. ale těmhle spikleneckejm teoriím nevěřim, odvěcuju ne moc přesvědčivě.
pomocí kombinace faktů je možný dokázat cokoli. (těmhle lidem občas závidim právě tu jejich přesvědčenost, tu jistotu, že přišli na to, jak to DOOPRAVDY JE)

jenže tohle je dokázaný, říká mi zkroušeně a vidím, že si myslí "další jeden zabedněnec".

Orchestr Karandila Junior aneb obrázky z ghetta

2009-08-27T07:06:00.000-07:00

click on picture

Moje prázdniny

2009-08-20T03:36:00.000-07:00

začátek prázdnin jsem oslavil s marxisty na jejich sjezdu. moje zážitky si můžete přečíst tady. napsal čtenář Zdeněk: Kdyby pan Horký napsal článek o vysoušení psích chlupů, vyšlo by to na stejno. Naprosto nic neříkající něco odtžené od podstaty popisovaného tématu se však hodí leda tak do Reflexu. Článek mne zaujal stejně tak málo jako jeho autor, kterého jsem vyplašeného měl možnost na letošním marxismu sledovat.

Víc než Zdeňkův komentář mě ale mrzelo, že mi z textu vzali vtipnej konec a že nepoužili tuhle imho ikonickou fotku.

odjezd na prázdniny s marxistickým zvonem a kaktusem

za mámou na chatu

dary země české
holky - fotografky se fotí v koupelně, kluci si fotí nohy

krátká návštěva u jedné ne marxistky, ale voličky Zelených na filmovce v Písku. meloun tady není politická metafora, ale snídaně. a pak stopem dál na jih...

na koupáku ve strakonicích s lokálníma borcema a šestnáctiletejma jihočeskejma krasavicema mi bylo skoro dokonale. k tomu lehká cynická kocovina a vidina večerní žranice na jihočeském statku - co víc si přát?
vyzenovaných nás tam bylo víc, každý po svým...
měl bych víc jíst

u bájného statku...

ano.

pak už jsem vyrazil na jih, do dalekého bulgaristánu. i zde jsem byl v dobré, spíše intelektuální společnosti.

sestávající převážně z ostalgiků, vzpomínajících, jak jezdili wartburgem do bulharska na zlaté písky

prvních pět dní se všechno naše úsilí soustředilo na to, abychom se dostali k tomuhle šéfovi. jmenuje se Angel a bydlí ve čtvrti-ghettu jménem Naděje. to není náhoda, to je... Angel vede cigánskej orchestr Karandila a jeho dorost Karandila Junior, o kterým je mimochodem moje závěrečná práce do školy a kvůli kterýmu jsem sem přijel.
k Angelovi bychom se nedostali nebýt paní Stely, která si zapálila malborku, zvedla telefon a řekla "Angele, tak sme lidi, ne..."
své narozeniny jsem strávil v Naději s touhle bandou :)

nejvíc jsem se skamarádil s tenorsaxofonistou Nickem. na fotce s vnukem pana Angela Sidneym.
i tlumočníko novinářo šoféro animátorovi Štěpánovi se s novými přáteli loučilo jen těžko.

pak už jsem ale musel jihovýchodní cíp unie bohužel opustit...

krátké setkání s karandilou na koncertě ve Vídni

místní holky se nejdřív s klukama příliš nebavily...
pak se do toho ale kluci pořádně opřeli...
...a rázem "schválené bolo sucho mäť, iba v ústách...," jak zpívá Darinka Rolinc.

tady obrázkový záznam končí, pak už přišel jen ranní vlak domů a doma stres s tiskem fotek a to už vlastně nebyly prázdniny. teď koukám na časovou osu, kterou jsem si v květnu přilepil na stěnu a na který je celý moje léto naplánovaný v datech a je legrační, že většina z toho se nikdy neuskutečnila, jen ty letenky už pak nešly změnit, ale nabalily se na ně úplně jiné události, než měly. kdybych věděl, že dá tenhle příspěvek tolik práce a času, tak bych se do něj nepouštěl. teď musim hlavně napsat diplomku a pak si možná narýsuju další časovou osu, která bude tentokrát začínat zářím...

back in da hot city

2009-08-19T11:38:00.000-07:00

raz dva raz dva... zkouška mikrofonu...

back in da big hot city...

...zas sedím v klasický poloze u stolu a piju čaj - stará vesta padne fakt okamžitě! když sem odemkl dveře svojí místnůstky, chvíli jsem zůstal udiveně stát - tak uklizenej sem ten pokoj jakživ neviděl. Míšina práce, pomyslel jsem si hnedka (poslední z návštěv za mojí nepřítomnosti). všechen můj bordel na skříni. kredenc vycíděná od skrvn od čaje (tady jsem se trochu zastyděl, za ty skvrny). procházel jsem se po domě a postupně narážel na další známky přítomnosti mých přátel: v lednici se chladilo chardonnay, ve spižírně přibyly jakési sladké bochánky.

ze všeho nejdřív jsem se nacpal, sice zdravě, ale pořádně, salát, chleba, žlutej meloun. pak jsem si uvařil turka a jak mozek začal vlivem toho kofeinu zrychleně pracovat, začal jsem přemýšlet o takových těch klasicky příjezdových věcech: jako co tady vlastně dělám.

Štěpán s Míšou si Londýn nemohli vynachválit, stejně tak Petr a Petra. každej den sme z baráku vypadli ráno a domů se vraceli ve tři ráno, líčil mi Štěpán, jasně, jasně, přikyvoval jsem, jména klubů, ve kterých byli, jsem neznal a dokonce ani v tý Saatchi galery jsem eště nebyl, uvědomil jsem si mrzutě. ten provinilej pocit se objevil tehdy v hospodě, když mi Štěpán vracel s díky klíče, a teď po mým příjezdu do pokojíku začal rýsovat v ostrých konturách - na pěknou rutinu sis tady najel! šeptalo svědomí. "bytí na netu" v prázdným domě. je tak snadný zavřít se a nevylejzat z pokojíčku ve městě, kde se všechno děje. tuny ztracenýho času. akorát při těch návratech si to pak člověk uvědomí, ostře a nevěřícně, jak jsem mohl žít takovýmhle životem?

výčitky, výčitky, potom předsevzetí dělat to odteďka jinak, kdo z vás by to neznal, blogeři emigranti? jenže ve většině případů tahle ráže vydrží na jednu, dvě spontánní akce a pak se svět vrátí zpět do svých útulných, ošoupaných a vyšisovaných barev. vrstvička ze sítnice se setře a jednoho rána se probudíš a už nekoukáš na Londýn sofijskýma, vídeňskýma ani pražskýma, ale londýnskýma očima.

z myšlenek mě vytrhlo zaťukání na dveře, jak Lukasz poznal, že jsem přijel? byl rád, že mě vidí a já jeho taky, pojídajíce krakovskou uzenku a meloun, prokecali sme v kuchyni asi dvě hodiny.
probrali, co se stalo, co dál se životem. vylíčil jsem Lukášovi historku, jak sem do mýho pokoje přijel Štěpán s Míšou a čínská majitelka byla náhodou doma a normálně jim sebrala klíč a s baťohama je vyhodila ven. aby je pak se slzou v oku pustila dál, že jsem jí ale nic neřek (shame on me). Lukáš ale tuhle historku trumfnul. když tu byli jeho rodiče, jeho táta spal s Lukášem v pokoji a mámu uložili do pokojíku nahoře, kterej je už asi měsíc volnej a domácí tu ted neni, tak co. ve čtyři ráno probudila šedesátiletou polskou maminku čínská domácí, stojí ve dveřích a říká jí, ať vypadne. maminka je v šoku. "prej řekni svý kamarádce, ať jde pryč," válí se smíchy po kuchyni Lukáš. chudák paní Jiang, to ještě netušila, že ráno na chodbě potká Petra a Petru ode mě, uvědomil jsem si souvislosti a v jejich světle už scéna po příjezdu Štěpána a Míši už najednou nevypadala tak hystericky.

stačí vám to? pro dnešek končím, jak říkal Hrabal.
nějaký fotky snad nahodim zejtra.

...

2009-07-28T11:44:00.000-07:00

přijde mi, že Praha má oproti Londýnu zvláštní energii. Energie Londýna je tvořená množstvím lidí, ras a barev, město jako takový příliš kouzlo nemá. zato Praha je magická i bez lidí.
ale možná je to jenom moje iluze způsobená tím, že teď Prahu vnímám hlavně z perspektivy letních nočních dobrodružství z nonstopu do nonstopu.

...

2009-07-27T11:50:00.000-07:00

...ve chvíli, kdy roztříštěnou mozaiku tisíce malých políček vystřídají velká pole, dlouhé zelené a žluté a hnědé lány, tak už vím, že jsem nad svojí částí světa...

travellin without movin

2009-07-02T16:57:00.000-07:00

slíbil jsem, že příště nebudu depresivní. tak teď něco veselýho nebo alespoň ne-depresivního :)
pár pohlednic z cest za poslední půlrok...

z pekla

2009-06-19T06:08:00.000-07:00

když jsem vystoupil z vlaku na nádraží v Brightonu, přepadl mě nejdřív sentimentální pocit. vzpomněl jsem si, jak jsem pod tou těžkou secesní střechou ze zaprášenýho skla a oceli vítal K. jak jsem jí šel naproti a překvapil jí zezadu, zakryl jí rukama oči a ona se vůbec nelekla.

od nádraží jsem se dal hlavní ulicí z kopce směrem k moři. došel jsem na pláž. rackové křičeli, foukal studený vítr a v moři se koupalo pár otužilých britských dětí. obloha byla šedá jak popel a zas všude ty sepraný bledě modrý a vyblitě růžový barvy. otočil jsem se a zalezl zpátky do závětří úzkých uliček. co tady budu proboha celej den dělat? napadlo mě. bláhově jsem si zamluvil lístek až na večer s myšlenkou že tady budu mít vždycky co dělat - vždyť tohle je brighton! město, kde jsem strávil tři měsíce života! kde jsem to měl rád a na který jsem pak strašně dlouho vzpomínal a kvůli němuž jsem se vlastně do anglie vrátil! tady bude vždycky co dělat a až přijde čas nasednout na vlak, nebude se mi odsud chtít. tak jsem si to představoval.

z nějakého důvodu teď ale kouzlo prostě nepůsobilo. město bylo prázdný a já jsem nechápal, jak jsem tu mohl být kdy šťastný, jak tu friederike mohla vydržet tři roky? schůzku s politologem jsem měl domluvenou až na odpoledne a friederike, jediný člověk, kterého jsem tady chtěl vidět, byla zrovna pryč. zalezl jsem do co nejtmavší kavárny a zabíjel čas pitím kafe a zevlováním na internetu.

odpoledne na campusu se můj pocit nikterak nezlepšil. vrazil jsem do jedný američanky, byla to kamarádka friederike, se kterou jsem ty svoje tři měsíce bydlel na stejný koleji. chvíli jsem vzpomínal, jak se jmenuje, jasně elinor. vypadala úplně stejně: někam běžela, pořád jí zvonil telefon, pak mi zavolá. friederike říká, že má problémy s koksem, věřil jsem tomu. pořád fičel ten protivný vítr. našel jsem si lavičku, kde nefoukalo, potřeboval jsem vyřídit pár telefonátů kvůli článku, za kterým jsem sem přijel. v tu ránu vidím, že o lavičku dál sedí paní bontea, moje bývalá učitelka. předmět european short stories, který přednášela, byl můj nejoblíbenější. byla původem rumunka a za šarm a vypravěčské umění vděčila svojí babičce, která neuměla číst, ale v dětství jí vyprávěla všechny příběhy, co se v rumunsku povídaly. paní bontea měla zálibu v morbidních příbězích, uřezané hlavy, popravy, skleněné oči. byla stále stejně krásná jako před třemi lety, akorát tvář měla o něco vrásčitější. postavu měla ale pořád perfektní: vysoká, štíhlá a elegantní jako francouzka. i teď měla na sobě lodičky a nějaký vyšívaný přehoz. váhal jsem, jestli jí oslovit, ale pak jsem vstal a šel k ní. než jsem se stihl představit, pozdravila mě. pamatovala si na mě. věděla, co mě učila, že jsem jí po skončení kurzu napsal mail, věděla všechno. když jsem jí řekl, že má neuvěřitelnou paměť, usmála se a řekla tou svojí lehce upíří karpatskou angličtinou "kdybych neměla, nebyla bych na svém místě".

setkání s paní bonteou byl jedinej světlej okamžik toho dne. po vágním rozhovoru s člověkem, kterej o tématu věděl snad ještě míň než já, mě autobus odvezl zpátky do centra. šel jsem do hospody, kde jsem dřív pracoval, ale nikdo známej tam nebyl. akorát blbá manažerka jane, se kterou jsem mluvit nechtěl. vyšel jsem ven a podíval se na hodinky: v brightonu jsem měl být ještě čtyři hodiny.

fish and chips, který jsem spořádal na pláži byly hnusný. začínal jsem být už doopravdy nasranej, nenáviděl jsem brighton. byl úplně stejný jako každý anglický maloměsto: spousta bledých lidí, tradiční anglické obchody s kravatama a s deštníkama a s čokoládou, jedno tesko, jeden starbucks, jeden mekáč, nezávislá ulička a vlakový nádraží. zalezl jsem do hospody na rohu, koupil si konev čaje a usadil se v rohu pod televizí. zrovna běžel kriket. nenávistně jsem pozoroval dění kolem sebe: huňatej koberec, znuděný polský servírky a angličani ve fotbalových dresech popíjející lager. nemohl jsem se dočkat londýna s jeho zaplivanejma ulicema plnejma barevnejch cizinců, libanonský edgware road, nadzemky, která mě za půl hodinu převeze nad střechama londýna ze západu až na východ, londýna, kterej neni anglickej. kdyby se nacionalisti dostali k moci, celá země by vypadala jako brighton. nejsem na tom eště tak špatně - aspoň londýn se mi líbí.

takhle mi myšlenky běžely hlavou, když si ke mně přisedla černobíle flekatá kočka. zkusil jsem jí pohladit, ale ucukla. zůstala sedět na vedlejší židli a pozorovala mě. vzal jsem talířek, nalil do něj z karafy zbytek mlíka a položil ho před kočku. začala ho hladově blízat. vzal jsem tašku a vypadl na nádraží. poslední hodinu jsem strávil tím, že jsem seděl na lavičce, předstíral, že si čtu knihu, ale ve skutečnosti jsem zbožně vzhlížel k tabuli s odjezdy vlaků a snažil se popohnat čas, aby už bylo 21:19 a já mohl nasednout do vlaku a zmizet odsud pryč.

když jsem pak pozdě v noci vystoupil na willesden junction, bylo mi, jako by ze mě spadl kámen. nově mě teď sralo, že budu do noci smolit článek a že ráno vstávám v šest. ale byl jsem aspoň už pryč z toho maloměstskýho pekla...

holky z elephant and castle

2009-06-09T13:48:00.000-07:00

britský nacionalista

2009-06-09T04:36:00.001-07:00

obrázek ze severu a tehdejší pokus popsat to statusem na facebooku

2009-05-29T16:32:00.000-07:00

Petr Horký is in Sunderland. Just saw the beach, which was very depressing. Grey skies and pale faced kids dressed in washed out colours, pink and light blue being the most popular combination. You have to be born with this kind of taste...

Wed 18:20 · Comment · Like

sentimentální II

2009-05-29T15:04:00.000-07:00

jsem s blogováním pozadu a vím, že už to nikdy nedoženu. když se to tak vezme, tak jsem se nikdy ani nesnažil pojmout tady ten virtuální chlíveček jako nějakej deník. je to prostě takovej koloniál: ber co zrovna prodávaj.

zrovna jsem se vrátil z města, je pátek, noc. dneska bylo zas krásně. ráno jsem zatáhl záclonu před sluncem a snažil se nutit do psaní a importování fotek. pak jsem se pokoušel vařit knedlíky, to byla legrace. bramobrový. nikdy předtím jsem knedlíky nevařil. byl to typický případ, kdy vaříte v zemi, kde prostě nemají české ingredience. takže jsem se musel obejít bez krupice, místo hrubé mouky jsem použil standard tesco flour, a jelikož naše struhadlo nemá stěnu s jemným strouháním, těsto bylo dost vachrlaté. knedlíky se při vaření rozpadly na tisíce malých kousíčků, ve vodě ale zůstaly plavat dva křehké kokony, tak jsem vytáhl aspoň ty. kde se stala chyba? bylo to jako jíst rozmočenej chleba (nevim, k čemu to přirovnat), situaci ale zachraňovalo zelí se zásmažkou, za něž by se nemusela stydět ani restaurace nebozízek.

v londýně jsem si zvykl zajídat každé jídlo sladkostí, takže po obědě jsem vyrazil za roh k afgháncům. od minula jsem jim dlužil třicet jedna pencí, takže jsem cítil povinnost to vyrovnat. jakmile jsem vyšel na ulici, bylo mi jasný, že dneska už nic nenapíšu ani nenaimportuju - bylo krásně. nebe modrý jako moře, lehkej vánek a spousta vůní. když jsem spořádal čokoládu a vypil kafe, namíchal jsem si do lahve vinnej střik a vyrazil bez helmy a v kraťasech směrem na jih. cíl byl spíše symbolický - elephant and castle. ještě nikdy jsem ode mě z domova, tedy ze severozápadní výspy, nedojel na jižní břeh temže, takže byl čas to udělat a prozkoumat čtvrti jako hammersmith, shepherd s bush, snobskej south kensington a chelsea nebo battersea.

už docela unavenej jsem navečer dojel před victory a albert museum, kde jsem měl sraz s káťou. byla tam i lisa. výstava stála za hovno, tak jsem to s káťou zabalili a šli si dát cider a křupky do hyde parku. lisa s náma nešla, myslim, že se s káťou moc nemusí. káťa mi začala povídat jak se rozešla se svym přítelem, což spustilo přirozenou vlnu sdělování si všech traumat... takže jsme se hezky pobabili. ke konci už jsme jen tak cynicky pochlastávali, pokuřovali, pozorovali kachny a kýčovitý zbytky západu slunce. káťu jsem posadil na metro a vyrazil bez světel a bez helmy teď už dost chladnou nocí domů, z hyde parku to vypadalo na minimálně hodinovou jízdu. ale byla to jízda snová, noční let. nejvíce jsem si užil svojí oblíbenou edgware road, ulici libanonců, kde skupinky arabů a arabek pokuřovali voňavé vodní dýmky a ačkoli pili jenom kafe a čaj, ohnivě diskutovali a smáli se na celou ulici. když jsem se vymotal z rušné a dlouhé edgware a našel kanál, věděl jsem, že teď už můžu vypnout a jen tak si přemítat, protože tuhle cestu znám i poslepu, kanál mě při měsíčku spolehlivě dovede až domů. přesto jsem poctivě před každou zatáčkou cinknul zvonkem, kdyby se za tunýlkem blížil cyklista, sledoval cestu, jestli na ní neleží spící kachna a vyhýbal se výmolům. podél kanálu tiše kotvily hausbóty a v některých z nich za záclonkami svítilo jedno či dvě okýnka, jejich obyvatelé si zřejmě před usnutím četli detektivku nebo hráli kanastu. jel jsem tou letní nocí, občas zakvákala žába a bylo mi fajn. chápal jsem, že se tu štěpánovi nelíbí a že chce domů, ale věděl jsem taky, že já tu musím ještě zůstat, že já mám anglii navzdory všemu moc rád.

promítání filmu Mission to Moscow, které pořádala britská Stalin Society

2009-05-24T12:48:00.000-07:00

kluci od nás ze štrýtu

2009-05-23T16:02:00.001-07:00

opět elephant & castle

2009-05-22T10:52:00.000-07:00

jaro

2009-05-18T09:43:00.000-07:00

elephant and castle II

2009-05-11T07:28:00.001-07:00

Britské soudružky a soudruzi

2009-05-10T15:15:00.000-07:00

jak čas plyne

2009-05-08T06:10:00.001-07:00

V ulici, na kterou koukám z okna, prořezali stromy, z košatých korun vlnících se ve větru zbyly jenom košťata s několika třepetajícími se lístky. Už umím vařit kapučíno, celý tajemství se skrývá v mlíce. V poslední době jsem viděl: Tři barvy: Bílá, Bony a Klid, Valčík s Bašírem, Post Coitum, Čarodějův učeň, Juno. Minulou neděli jsem byl se Štěpánem na Bingu, sledovat stovky většinou stárnoucích Britů, jak pijou colu a pivo a přitom vyplňují svoje tikety byl kulturní zážitek. Už ani nevím, kdy jsem naposledy vyfotil digitální fotku. Ve škole máme několik posledních společných přednášek, než se všichni rozprchnou do celého světa fotit své major projekty. Když výjimečně čtu, je to buď Vévodkyně a kuchařka od Fukse, Notes of a Dirty Old Man od Bukowskiho nebo pasáže z Elementární částice od Houellebecqa. Polský spolubydlící odevzdal svojí magisterskou diplomku na téma „Jak snížit počet stížností od 20 procent“ a odjel si odpočinout do Polska, s jeho každodenními obavami, že to nestihne, je tím pádem konec. Zjistil jsem, že podle Regents Canalu můžu na kole projet Londýn z východu na západ, tedy ze Štěpánovy restaurace až skoro před dům, kde bydlím. Starosti mi dělá můj major project: Je téma nosné? Dost vizuální? Bude mě bavit tři měsíce? Vstát ráno z postele před desátou, když nemusím, mi dělá čím dál větší problémy. Takové období svobody je v mym životě něčím novým. Dnes se chystám na obhlídku hrobu Karla Marxe, abych byl při nedělním focení připraven. Pak do práce, běhat s talířema.

detail

2009-05-05T09:54:00.000-07:00

southwark

2009-05-01T15:07:00.001-07:00

slečna s novinami na stanici elephant and castle

2009-04-29T15:47:00.001-07:00

a ty už se nějak politicky angažuješ, soudruhu?

2009-04-28T16:28:00.000-07:00

přiletěl jsem do Prahy a hned v první hospodě byli skoro všichni kamarádi najednou. a každej se mě hned ptá: na čem zrovna pracuješ?
co fotíš?
co budeš dělat, až doděláš školu?
kariéra, autorská tvorba, projekty. než jsem těmahle zrádnejma vodama prokličkoval k baru a objednal si ten staropramen, na kterej sem se těšil už v letadle, stihl jsem zapochybovat o svojí budoucnosti víckrát než za poslední dva měsíce. je to na jednu stranu přirozený. nejsem sám, zřejmě se to stává všem návštěvníkům domova, což koneckonců dokazuje i poslední zápis pseudointelektuálky. ale takovou tu frázi, kterou máte pro tyhle situace nachystanou, je potřeba čas od času oprášit. a ten čas asi zrovna nastal, protože v pátek jsem měl tak akorát vokno.

až dodělám školu, teoreticky by se ze mě měl stát starý známý freelancer, tj. člověk, kterej neni moc pro rodinu, protože většinu času lítá s foťákem po světě a hlavně po jeho extrémních polohách. někam odjede, tam nafotí story, kterou pak prodá někam do časáku nebo agentuře za prachy, který mu pokryjou náklady. pak si freelancer utře šelo, dá si pivo a jde hledat další téma.
zjistil jsem, že jsou dva výrazní mladí Češi, který to dělaj. kolegiálně si rozdělili svět, jeden pokrývá rusky mluvící část světa, ten druhej španělsko portugalskou část. oba fotí barevně.
první se jmenuje Filip Singer a jeho fotky se objevily kromě světovejch periodik jako NY Times, nebo Newsweek například v Respektu. jeho způsob focení se mi hodně líbí.
storky z latinský ameriky, špáňa a bejvalejch kolonií dodává Jan Sochor, který pokud vím hodně fotí pro Reflex, ale nedávno jsem jednu jeho sérii zahlíd na webový verzi prestižního britskýho fotožurnalistickýho časopisu foto8. Jan Sochor mi viděním není tak blízký jako Singer, zato je ale výborný novinář a co na něm opravdu obdivuju - dokáže téma výborně jak nafotit tak napsat současně. reflex by si ho měl vážit, má cenu zlata, na rozdíl od nějakýho Šibíka.

no a co teda já. když koukám na ty fotky, co tihle kluci jen o málo starší než já dělaj, cejtim respekt, ale že by se mi chtělo jít tou cestou říct nemůžu. dneska nám začal semestr a na první hodině jsme měli každý představit, o čem bude náš závěrečný projekt. za poslední čtyři tejdny jsem v hlavě vystřídal čtyři témata a s žádnym nebyl dost spokojenej. měli jsme přinést synopsi ve dvou fotokopiích, já jsem do třídy vešel s tím, že mám prd a chci čas na rozmyšlenou. ale jak jsem poslouchal spolužáky, stále víc a víc mi bylo jasný, že bych měl říst, co mám na mysli. rozčilovalo mě to. všichni chtěli fotit strašně vážný témata: dětská slepota, dětský HIV pacienti v Kambodži, vraždy v Caracasu, oběti soudních omylů, konflikt beduínů s Izraelem kdesi v negevský poušti, vymírající Albánky, který se podle starýho rituálu vydávaj za chlapy, aby se nemusely ženit, vozíčkáři hrající rugby... na jednu stranu jsem spolužáky obdivoval, že mají tak ušlechtilá, lidská témata, na druhou stranu jsem to málokomu fakt VĚŘIL, snad kromě Andrey, kterej je ryzí humanista. Přišlo mi, že je to spíš hra na vážnost. Hra na dobro, protože SE TO TAK PŘECE DĚLÁ.

chci fotit komunisty v Británii, řekl jsem. vím, že to není vážné téma, žádně mrtvoly, ale o to mi nejde, chci, aby ty fotky zachycovaly trapnost, aby bavily. aby byly lehoučké a každodenní. to je to, co mě ve fotografii zajímá. krassowski, parr, steele-perkins, greenfield. nedůležité, malé příběhy. chvíli na mě koukali a pak mi to k mýmu překvapení celkem s úsměvem schválili. odpoledne jsem už v rámci research absolvoval první engagement se svými objekty: přednáško-diskusi Rebel Guide to Lenin, která se konala přímo v útrobách naší školy.

přišel jsem pozdě. zadejchaná místnost byla prázdná až na čtyři lidi, tabule byla hustě popsaná barevnými fixami. vedl to asi padesátiletej chlápek s culíkem a lenonkama, kterej vypadal jako písničkář Jaroslav Hutka a pořád se smířlivě, blahosklonně usmíval, jako že má čas, že jednou na jeho socialistický slova dojde. publikum tvořily dvě fanaticky vypadající holky kolem třicítky. když zjistily, že hledám zdroje informací, zahrnuly mě socialistickými letáky a novinami. pak tam byl ještě mladej rozcuchanej holobrádek, pravej Stalinista. když zjistil, že jsem fotograf, pojal ke mně podezření a vůbec se se mnou už nebavil. nečekaně hned přišla řeč na mojí politickou orientaci, na to jsem nebyl připraven. „a ty už se nějak politicky angažuješ?“ pustila se do mě zrzavá fanatička a chybělo už jen dodat „soudruhu“, aby to bylo dokonalý. „já jsem volič Zelených,“ odpověděl jsem vyhýbavě. ale že Zelení dělají v mojí zemi pravicovou politiku jsem jí radši neříkal. bude to ještě legrace. ale budu se muset poohlídnout jinde, naše škola evidentně moc rudá není.

britská dívka, kolo a balónek

2009-04-28T14:39:00.000-07:00

zpátky ve velkym městě

2009-04-24T16:15:00.000-07:00

pěsti stažený do nervózní křeči povolí, jakmile podvozek boeingu drcne o ranvej a z reproduktorů se ozve protivně přehrávaná irština. "welcome aboard yet another on time ryanair flight," vyhrkne nadšeně hlas , jako předtim už tolikrát. desítky skleslých gasterbeiterů se pomalu zvednou a soukají své kufříky na kolečkách ze zavazadlových skříní. s cestujícími stejně osamělými jako jsem já si vyměníme poslední zkoumavé pohledy, které jako by se ptaly: jak je tu asi dlouho a co dělá? a pak ten znuděný výraz, když zjistíme, že jsme na tom úplně stejně. člověk nerad vidí, co se mu příliš podobá. nakonec se všichni rozeběhneme směrem k celní kontrole a tváře hezkých dívek z letadla navždycky mizí v davu příletové haly...

rychlý bus na baker street. v undergroundu na mě dýchne ten důvěrně známý tunelový pach londýnského metra, tentokrát ho lačně vdechuju, voní mi sladce. rušná chvilka na nástupišti, po dvaceti minutách vlak vyjede na queens park z podzemí do hvězdné noci a to už vím, že jsem skoro doma. kráčím pak s baťohem teplou nocí, občas potkám černocha ohozenýho na páteční disko. projdu už odkvétající alejí až k modrým vchodovým dveřím. domácí pořád eště neuklidil ten bordel na předzahrádce, všímám si automaticky.

v košíku na poštu na mě čeká pohled z kuby. odemknu dveře do pokojíku, shodím bágl na postel a připevním ke stěně fotky, které se odlepily, zatímco jsem byl fuč. v místnosti je horko. otevřu okno a když se za mnou zaklapnou dveře, řeknu si rituálně "tak jsem zase doma". ve velkym městě.

http://www.youtube.com/watch?v=Kbs7Ni8nBNA

pozvánka na výstavku

2009-04-12T02:31:00.000-07:00

pokud ve čtvrtek 26. dubna od šesti večer nemáte nic na práci, tak se přijďte podívat do domu dětí a mládeže alias hobby centra praha 4, pavilon D (vim, zní to hrozně).

v zasedačce tu proběhne výstavka fotek z jarních prázdnin, kdy jsme s uprchlíkama chodili po horách. hlavní bod bude ale bezpochyby krátký film debutujícího dokumentaristy Petra Kačeny, který střípky toho týdne zachytil na kameru...
tak přijďte. já tam budu.

Mind the smile

2009-03-29T16:08:00.000-07:00

V Rize jsem vyfotil jen to nezbytně nutný, tj lidi, se kterýma jsem dělal rozhovory. Foťák jsem vytahoval jen s nechutí. Byl jsem tam jako píšící!
Vtipná a pro mě nová zkušenost byla, že jsem nemohl použít fotky smějících se lidí, jelikož tématem článku byla hospodářská krize drtící ekonomicky slabou, postkomunistickou zemi. Představte si, kdyby k reportáži byly tyhle fotky, se stejnými titulky, jako v novinách.

Devět měsíců jistoty. Svářeč Viktor (na snímku) přišel o práci už loni v listopadu. Teď dostává podporu v nezaměstnanosti - devět měsíců. Co bude potom, netuší, jen si přeje, ať už krize skončí.

Když jsem na Viktora namířil foťák, měl záchvaty smíchu, který se ale snažil potlačovat. Nemůžeš se smát, říkal jsem mu přes svého tlumočníka, pouličního muzikanta Maxe, kterýho jsem potkal na ulici, kde hráli s kámošem na kytaru.

Mohli to čekat. Ředitelka lotyšské Konfederace zaměstnavatelů Elina Egle je k podnikatelům příkrá. Signály měli, ekonomické problémy mohli předvídat.

Uprostřed rozhovoru jsem vytáhl foťák a posunky Elině naznačoval, ať dál mluví, ale po chvíli se zasekla, přestala mluvit a jen se usmívala. "Já takhle nemůžu, když na mě koukáte přes objektiv," smála se. Mluvit začala až když jsem foťák zas položil. Vyfotit přirozený snímek, když člověk nemluví, je ale opravdu těžký, protože většina lidí se pak soustředí na pózování, z čehož vznikaj sterilní fotky.

Originální verze je tady: http://e15.cz/assets/e15-v-pdf/01-32_e15_37.pdf

Ale bylo by celkem vtipný, kdyby to vyšlo s těmahle fotkama, ne?

Bojovka v Rize

2009-03-25T14:06:00.000-07:00

Byl jsem v Rize, kvůli krizi, od E15. Měl jsem to v plánu už dlouho, ale redakci se pořád nechtělo mě poslat a než se rozhoupala, všichni novináři Lotyšsko mezitím pokryli a zas odjeli, takže na mě zbyla zvláštní role dojížděče zbytků.
Sledovat z Anglie s letenkou v kapse, jak čeští novináři postupně zveřejňují z Lotyšska jeden článek za druhým (a tím odškrtávají použitelná témata a osobnosti), bylo dost nervy drásající. Některým se to povedlo, u jiných jsem jen čuměl, za co je platí. Ale nebudu střílet do vlastních řad. Myslim si, že zahraniční reportérství by se mělo učit - starší kolega reportér by vzal mladšího s sebou a ukázal mu, co se jak musí. Myslím, že by to kvalitu českého zahraničního zpravodajství pozvedlo.
Nicméně v pondělí jsem narychlo vyřídil věci do školy, nechal trochu nekolegiálně spolužáky, ať časopis dolámou sami a vyrazil na Stansted. Noc jsem strávil na mezipřistání ve Stockholmu, na nejmenším letišti, které jsem kdy zažil. Připomínalo spíš větší horský hotel v alpském stylu než mezinárodní letiště. Natažen přes tři židle, na chvíli jsem usnul, aby mě ve 4.30 zřízenec probudil poklepáním na dřevo vedle mého ucha s větou "it's 4.30, from now on you can not sleep here" a odešel k dalšímu spícímu cestujícímu. Do Rigy jsem přiletěl v 9 ráno, rozlámanej, ochraptělej a lehce zabržděnej po probděný noci. Sněžilo, měl jsem jen polobotky. Riga leží u moře a v Londýně bylo 15 stupňů, takže se sněhem jsem nějak nepočítal.
Nebudu popisovat detaily, řekněme, že první dva dni ze čtyř jsem promarnil rozhovory s lidmi, kteří mi sice nebyli ochotni cokoliv říct, nicméně ale rozhodně chtěli udělat interview, prostě vládní politický kecy. Za to, že moje práce nakonec dopadla podle mě celkem dobře, vděčím Olze a její lotyšské kamarádce, která pro mě udělala rešerši kontaktů na místní lidi, kteří nějak souvisí s ekonomikou. Ten seznam by se dal v obecné verzi použít pro jakoukoli zahraniční misi. A taky šéfce ekonomického úseku české ambasády v Rize (kolegům doporučuju - obracejte se na ně, jsou přímější, konkrétnější, než velvyslanec, kterej vám nic neprozradí. nemusí platit vždy).
Další obrat k lepšímu v mojí misi nastal poté, co jsem se uprostřed pobytu opil s lokálama v jednom baru. Když jsem se pak ráno budil s bolestí hlavy, konečně jsem si připadal jako reportér a věděl jsem, co musím. Začal jsem vázat nit od konkrétního případu zkrachovalé firmy (trochu alá Na vlastní oči) a od ní se přesunul k příčinám a obecnému (unie zaměstnavatelů, kontrolní komise, realitní kancelář), abych se nakonec vrátil zpět ke konkrétnímu (obyčejní nezaměstnaní Lotyši).
Připadal jsem si, jako bych procházel bojovku, od jednoho místa mě příběh logicky posílal na další, doplňoval jsem si skládačku až se mi vytvořil ten oblouk. Možná tam ten příběh ale vidím jenom já. Mělo by to vyjít zejtra. Výlet mi přinesl kromě nějakých těch zkušeností ještě jeden důležitý objev - totiž že nikdy nebudu moct pořádně psát a fotit zároveň. Ale o tom příště.

boxstory

2009-03-11T11:44:00.001-07:00

sliboval jsem tady nekdy na podzim, ze box bude, az bude hotovej. kdyz hotovej byl, tak jsem na to samozrejme zapomnel, jak uz to byva. koho zajimaji dalsi postavicky z pribehu Mosese, nebo koho proste jenom zajima, co jsem nejvic cvakal od rijnu do listopadu, at se pohodlne uvelebi a nez klikne na hned uvodni fotku, at si do pozadi pusti treba tuhle hudbu: http://www.youtube.com/watch?v=RvMq9J195LI

ps: set ukazuju zhruba v ty podobe, v jaky jsem ho odevzdaval ve skole a v jaky vysel v e15. nafotil jsem asi 20 giga, takze se tam spoustu veci neveslo...protoze skolni set mel povolenej strop 12 fotek...a v novinach toho prostoru taky neni nekonecne :)

Mikhael Subotzky

2009-03-04T09:32:00.000-08:00

SOUTH AFRICA. Beaufort West. 2006. The entire Mallies family survive off Michelle's sex work and her fathers disability grant. © Mikhael Subotzky/Magnum Photos

Fotka, u který jsem se zastavil a dlouze na ní hleděl. To se mi už tak moc často nestává, většina fotek je stejných, mám pocit, že jsem je už někde viděl, jede na vlně určitýho trendu... například moji spolužáci, teď hodně z nich fotí stylem, že postaví člověka na střed fotky, foťák zacloní minimální clonou, aby dosáhli co nejmenší hloubky ostrosti (jediný ostrý je fotografovaný objekt, pozadí neostré), fotografovaný se dívá přímo do objektivu (portrét je výsledkem spolupráce, řekne umělec s lehce afektovaným přízvukem), pak si pohrají s barvami, buď je vytáhnou nebo naopak ztlumí. Fotky vypadají hezky. Jenže kde je v nich vidět autor? Když takhle fotila Diane Arbus (ještě černobíle) blázny, trpaslíky a klauny, bylo to revoluční. Když podobně fotila Rineke Dijkstra svoje portréty, dala tomuhle stylu alespoň pro mě název - portrét alá Dijkstra. Taky jsem si jeden takovej vyfotil, byla to spíš ale parodie.

Novinář a vrah

2009-03-02T17:13:00.000-08:00

Ten pocit znáte. Čtete nějakou knihu, a najednou máte pocit, že ta pasáž je o vás. Nedozvídáte se o sobě hezké věci, právě naopak. Běhá vám z toho mráz po zádech. Přesto fascinovaně, doslova jedním dechem a s bušícím srdcem pokračujete ve čtení. Jakmile pasáž „o vás“ skončí, přestanete číst, zadíváte se jinam, ven z knihy, a přemýšlíte, do jaké míry to byla pravda, jestli opravdu jste tak špatní. Hledáte argumenty na svojí obhajobu, zároveň ale i přitěžující okolnosti. Tak přesně tohle se mi před několika minutami stalo během čtení knihy The Journalist and the Murderer od Janet Malcolm. Kniha se zabývá případem ze 70-80 let, kdy známý novinář přijal nabídku muže souzeného za vraždu, že o něm napíše knihu a podělí se o zisk, protože obžalovaný potřeboval peníze na financování svého procesu. Novinář smlouvu s ďáblem přijme a na konci procesu se k hrůze obhajoby obžalovaný přizná, že zabil celou svojí rodinu. Jde do vězení, novinář pokračuje v práci na knize. Opravdový drama, tedy alespoň pro mě, se odehrává na straně novináře, který od začátku vrahovi nedůvěřuje, přesto až do konce předstírá k němu kamarádství. V minulym příspěvku jsem si přihřál polívčičku samochvalnym popisováním „dobročinného“ projektu, takže je na místě, abych teď vypsal tu pasáž. Vrah je Jeff, novinář Joe.

„Joe, more than anything else in life, wants to be liked. In that sense, he is very much like Jeff. But, unlike Jeff, Joe also likes to pass judgement on everything. Joe is a very judgemental guy, though it is not obvious when you talk to him, because he has this attitude of eternal tolerance...“

Spisovatele si tak osobně, rozhodně to není nic objevného, dělím na dvě skupiny. Jedni umí používat jazyk, nezajímá mě, jak to dopadne, vím to, protože knihu čtu už potřetí, abych si vychutnal každý slovo. Naopak u těch „druhých“ nějaký jazyk vůbec nevnímám, čtení je jako jízda v autě bez brzd, když zaklapávám knihu, překvapeně zjišťuju, že se venku rozednívá. Novinář a vrah je excelentním kouskem z druhý skupiny, vřele doporučuju sehnat.

Já teď půjdu spát a budu přemýšlet o tom, z jaké kategorie je gesto "otevřené napsání o tom na blog" a jaký je správný typ reakce na takový příspěvek s ohledem na vztah k blogujícímu... Radši už přestanu, než napíšu víc, než bych chtěl :)

...

2009-02-26T12:35:00.000-08:00

Tak jsem naskenoval negativy z roztocko únětickýho Masopustu a připravuju je pro použití ve školním projektu. Jedná se o časopis a Masopust má být obrazová story, takže musí nějak začínat a končit atd. Se svejma nulovejma znalostma grafiky se tady patlám s úvodní dvojstranou a došel jsem k obrázku, kterej vidíte na blogu. Kamarády a příbuzné grafiky (Štěpán, Honzik, Havroš...?) prosím, aby mi to konstruktivně zkritizovali. Kdo chce vidět víc obrázků, ať klikne na koňskou hlavu...

putování - fotky

2009-02-26T01:15:00.000-08:00

jsou TADY

Alenka dělá mumii na závěrečné bojovce

2009-02-21T12:26:00.001-08:00

Ze sněhu londýnského jsem se přesunul do sněhu pražského a o něco později jizerského. Poslední dva týdny byly rychlejší než obvykle. I když mi zběsilý tempo většinou vyhovuje, tohle bylo moc i na mě. Způsobil to projekt Zimní Putování, ze kterýho je i fotka nahoře. Byla pořízená během noci v Josefově Dole, kdy děti musely zabít Zorkala, pána zla, čímž zachránily svět.
Se sedmi dětma z Čečenska, Arménie, Iráku a Česka jsme na horách mezi Bedřichovem a Josefovým dolem strávili pět dní od pondělí do pátku. Před odjezdem se sralo co mohlo a málem jsme nejeli, ale nakonec se vše povedlo a odměnou za vyčerpání nám byla radost v očích dětí, které poprvé v životě jely na lyžích. Na tom, že se všechno povedlo, mají zásluhu kromě týmu (Petr, Petr, Alenka, Kristýna, Štěpán) taky Tobiáš, že nás nechal dvě noci u sebe v chatě a byl ukázkovým panem domácím, půjčovna Pomi, která nám bezplatně půjčila na tři dni běžky a taky vyšší moc, protože tolik sněhu jsem v Jizerkách ještě nezažil.
Do Londýna se vracím v pondělí. A věřte mi, že ačkoli tady v Čechách na potkání každýmu říkám, jak tam prozkoumávám nový čtvrti a jak se ve škole realizuju a jak je to tam prostě super, tak se zpátky ale vůbec netěším. Tohle je už potřetí, co jsem doma jen na návštěvě. A během těchto krátkých návštěv jsem u sebe vypozoroval divnej pocit. Pokaždý tu úplně cejtim, jak čas letí, jak mi tiká a utíká, cejtim každou vteřinu, každou minutu tady se snažím využít.
Je to krásný a smutný současně. Každý den v Čechách rovná se silný a intenzivní prožitek (líné a pomalé dni bez události zažívám v Londýně, člověk si je zřejmě přenáší s sebou spolu se statutem domova). Třeba dneska jsem byl fotit v Roztokách a Úněticích Masopustní průvod. Zvolil jsem černobílý materiál, takže výsledky budou o něco později. Už teď ale můžu říct, že to byla jedna z těch nemnoha chvil, kdy jsem byl rád, odkud jsem. Trochu morbidní maškary svou groteskní estetikou přesně vystihující ono balancování Masopustu na hranici křesťanského a pohanského svátku (vzpomněl jsem si na Topolův Konec Masopustu odfocený Josefem Koudelkou), jitrnice, slivovice, víno, koláče, medvědář, potulní muzikanti s klarinetem a akordeonem, zasněžená pláň, kam celé to procesí ze zámku vyjde, aby se na holém kopci střetlo s únětickými, krátká bitvu vybojovalo a poté si spolu v kruhu na znamení míru zatančilo...poezie.
Ani mi příliš nekazily náladu zástupy lidí s digi fotoaparáty na krku, jejichž přítomnost u mě spolehlivě vyvolává dočasnou fotografickou impotenci. Opravdových fotografů tam moc nebylo. Zato stáli za to. Kromě Markéty Luskačové, která Londýňanům svými fotografiemi pomohla uvědomit si čtvrť Spitalfields tam byl i Karel Tůma, někdejší oponent mé absolventské práce na VOŠP a se kterým jsme společně kroutili hlavou nad přítomnými "digitalisty" ("Vždyť budou mít ty fotky stejné." "Bude to vypadat úplně banálně." "Hmm, támhleta zeď vypadá zajímavě, čau..."). Pak David Kummerman, další famák a Karlův Kámoš. My čtyři a ještě asi dva lidi jsme fotili na film, což nás odlišovalo od zbytku. Dále jsem potkal bývalého spolupracovníka z E15 Andreje a starého známého Martina s jeho dvěma dětmi a manželkou. Vypočítávám to proto, že to byl prostě ten typ události, kam můžete jít sami, protože prostě víte, že tam někoho potkáte. Když průvod doputoval ke kravínu v Úněticích, kde se lidé sesedli kolem ohně a začali jíst jitrnice se zelím a pivem a k tanci v prostorách designovaných malířem Velíškem měl brzy začít hrát jazz a další muzika, pryč se mi nechtělo. Ale byl jsem autem a měl jsem promoklé boty. Vrátit se bez auta, už by to ztratilo kouzlo, tak jsem aspoň odvezl Martina s rodinou do centra.

Takhle melancholicky končím svůj ojedinělý a dlouhý psaný příspěvek.

A blog hned graficky vypadá lépe.

just a 'koule'

2009-02-11T16:17:00.000-08:00

jak se mám

2009-02-01T01:59:00.000-08:00

v nečem je to psaní stejně mnohem lepčí než focení obrázků. třeba teď, ležim v posteli pod peřinou a rozhlížím se po svém lehce redesignovaném pokoji. kdybych ho chtěl vyfotit, musel bych zpod tý teplý peřiny vylízt, najít foťák, poštelovat, vyfotit, najít kabel, stáhnout do bridge, přetáhnout do PS, upravit a až teprv pak nahrát na blog. myslim, že celej proces by zabral tak asi půl hoďky.
takhle zůstanu ležet v teple a řeknu vám, že před příjezdem friedrike jsem sundal ze stěn ty odporný obrazy, jejichž přítomnost na zdech mě pomalu, tiše ničila, byly to takový ty léty ztmavlý krajinky, na který už se nekouká, jen tiše visí, smutně dekorují. tohle bych foťákem taky nezachytil, jejich nepřítomnost.
prázdnotu po obrazech jsem musel nějak zaplnit. fotek na papíře moc nemám, když už tak malý zvětšeniny, které jsem beze zbytku přilepil na zeď. některý si to nezasloužily, ale byl jsem v nouzi. každý materiál se hodil. dále jsem se rozhodl povýšit na umění dolarovou bankovku, kterou jsem umístil na střed bílého rámečku a přilepil nad postel, hnědý papírový pytlík, který mi posloužil kdysi při nahvrhování obálky knihy, využil jsem i zbytky loňského listí z green parku, které se mi povalovaly v jednom šuplíku.

jo, včera mi přišel vůbec první dopis na mojí London address, od Lucky, Lucko, děkuju Ti!

ale úplně nejvíc mě potěšila zpráva od Honzika z Austrálie, že se našel můj externí HDD, který se ztratil v Austrálii a na němž jsem měl zálohovaný všechny fotky odsud. znamená to, že jsem o fotky nepřišel. možná ještě lepší ale je, že jsem ho vůbec ztratil, protože to ve mně vyvolalo obrovskej odpor k digitální fotce a začal jsem zase fotit na čb film a strašně mě to zase chytlo. teď se našel ten disk, nemohlo to proběhnout líp.

tak asi tak se mám. mohl bych popisovat různé večírky, trapasy, epizodní díly seriálu, malá dobrodružství, holky, co se mi líbí... ale kdybych to fakt chtěl udělat, tak bych musel úplně otevřeně a to se mi nechce. tak proto moc nepíšu a jen dávám fotky, aby bylo jasno.

...

2009-01-31T14:40:00.000-08:00

...

2009-01-31T14:37:00.000-08:00

O téhle práci nesnil

2009-01-31T14:35:00.000-08:00

Obrázek ... XIV

2009-01-30T12:51:00.001-08:00

A ještě jeden, tentokrát z Londýna. Obrázek ... XIV

2009-01-29T04:04:00.000-08:00

Obrázek ... XIII

2009-01-29T03:00:00.001-08:00

Obrázek ... XII

2009-01-23T12:54:00.000-08:00

snaps from OZ

2009-01-22T09:09:00.000-08:00

click on pic

no need for words

2009-01-22T06:27:00.000-08:00

Je deštivý, lednový odpoledne v Londýně, bejt s čajem zalezlej v pelechu je ta nejlepší věc, co se dá dělat, já jsem duchem stále eště na sluncem zalitý Bondi Beach, trochu smutnej a trochu nevim, co tady dělám, tak budu zalezlej v pelechu, poslouchat vyklidněnej set Standy Zímy na Rádiu 1 a za chvíli snad nahodim pár obrázků z Austrálie, třeba někomu udělaj radost...

Obrázek ... XI

2009-01-20T16:08:00.000-08:00

Obrázek ... X

2009-01-14T13:47:00.001-08:00

Trent Parke, Merry Christmas a kousek domova

2008-12-26T20:50:00.000-08:00

Australské slunce je spalující. Pozorný turista (já) si brzy všimne mnoha čerstvě omítnutých a luxusně vyhlížejících vilek se zářivým nápisem "skin cancer clinic". Ozónová díra je nedaleko a "rakovina sedí nahoře nad Sydney a každý den ukáže prstem ty, ty, ty," jak řekl Radovan, bráchův kámoš a jeden z vlivných českých gurus, co tu jsou už hezkou řádku let.
Světlo v ulicích Sydney je taky neuvěřitelně kontrastní. Fotky pořízené přes den mají hluboké černé stíny a světlé plochy jsou vyžrané do bíla. Fotit se dá večer, kdy světlo není tak oslňující.

Jediný australský fotograf, kterého znám, je Trent Parke, člen agentury Magnum. Vždycky jsem si říkal, "proč to má tak kontrastní?!". Sydney mi to hezky vysvětlilo. Ještě hezčí mi přišlo, že Parke měl zrovna výstavu ve zdejším Australian Centre for Photography. Svět mi připadal malý.

Ještě menší mi přišel, když jsem s bráchovým spolubydlícím Michalem vešel do galerie. Parke posbíral intimní fotky z prostředí své rodiny a z domovů svých přátel, který nafotil během několika minuých vánoc a vystavil je. Přivítal nás typický příklad subjektivního dokumentu: velký formát, zdůrazněná původní barva negativu, trashový efekt dosažený přímým autentizujícím flešováním, středové kompozice, nešťastně vypadající děti a laciné plastikové artefakty, prostě taková brikoláž jemně kritizující konzumní způsob australských Vánoc. Tyhle contemporary nesmysly jsem hustil do Mika a připadal jsem si jako doma. Od Parka mám ale radči čb fotky.

Vyšli jsme ven na dusnou Oxford Street ve čtvrti Paddington (Londýnu neuniknu) plnou butiků a hezkých holek. Vánoční atmosféra pořád nikde. Cestou domů jsme utrhli oschlý palmový list místo stroměčku a koupili bednu piva. Doma Peggy s Maritnou koukaly na s Čerty nejsou žerty a svět hned vypadal jinak. Bylo to tam. Konečně! Začli jsme s Michalem smažit řízky, holky ozdobily palmový list... Pak přijel brácha z práce a zasedli jsme k prostřené štědrovečerní večeři: svíčky, salát, řízky a pivo...a pak pohádka. Tentokrát to byli Tři veteráni. Spát jsme šli s pocitem že

nemít prachy

nevadí!

Obrázek pro tento den IX

2008-12-23T06:27:00.001-08:00

Obrázek pro tento den VIII

2008-12-22T14:44:00.000-08:00

Obrázek pro tento den VII

2008-12-22T05:37:00.000-08:00

The fear of clowns is known as coulrophobia.
In the Space To Care study aimed at improving hospital design for children, researchers from University of Sheffield polled 250 children regarding their opinions on clowns; all 250 children in the study, whose ages ranged between four and sixteen, reported that they found clowns frightening and disliked clowns as part of hospital decor.
Miluju Wikipedii.

ozinky

2008-12-19T05:06:00.000-08:00

Aussie is used defensively by some Australians as a term of identification for people of the traditional cultural group (of Australian British descent). A parallel exists between its usage within Australia and Boer in South Africe, both terms referring to the descendants of early settlers, as opposed to later immigrants

Aussie then is offensive to those who believe that it unfairly excludes outgroups as not equally Australian. It may also be used in a derogatory sense by those who do not consider themselves Australian to label those who do. In spite of attempts by schools, politicians and the news media to use the term as an all-encompassing label for those with Australian citizenship, it has continued to retain some usage as an ethnic descriptor, especially among youth. Another reason for the discriminatory use of term Aussie is the tension between official citizenship status on one hand and self-identity and identity by the community on the other, a tension by no means unique to Australian society.

http://en.wikipedia.org/wiki/Aussie

na chvilku doma

2008-12-14T13:22:00.000-08:00

jsem v praze, bolí mě hlava z rýmy a z toho, že se v českejch hospodách kouří.
jsem tu už tři dni a zejtra zas letím dál, ve středu v noci už budu mít nad hlavou jižní kříž...

máma mě přivítala svíčkovou a cukrovím, doma bylo teplo a pohodlná postel s peřinou, což jsem si užíval, jediný, co kalilo mojí náladu bylo, že jsem musel sedět celou noc u kompu a dopisovat nestihlý eseje, místo abych šel s kamarádama na pivo. další den jsem běhal po praze a snažil se vytisknout fotky, což se protáhlo na celou další noc (aspoň vím, že fotky v non stop copy general na senovážným budou stát dycky zahovno, protože jejich laserovka dělá žlutej přeliv. a taky jsem měl štěstí na dokonale povídkový noční tramvaje, což je dar, který jiným velkoměstům chybí). ve chvíli, kdy jsem brouzdal po stránkách fedexu a DHL jsem začínal být nervozní. ale spolužačka debbie "saved my ass", protože se nabídla, že mi to v Londýně vytiskne a odevzdá. hodní lidi eště existujou, říkal jsem si. no a tak...

praha dobrá, semlelo se to rychle a nechce se mi to popisovat...navíc když jsem se se spoustou z vás viděl. tak radši nahodim scany ze svýho prvního londýnskýho černobílýho negativu, abych ukázal, že necvakám jen na digitál když mám něco za úkol do školy :)

klasika click on pikčr...

studio dmnc

2008-12-03T18:09:00.000-08:00

dneska sme různě blbli ve studiu s bleskama s káťou, shalini, andreou a mitim

všem rádcům

2008-12-02T13:32:00.000-08:00

všem vám, kamarádíčkové, děkuju, ať už jste hlasovali z práce, z domova, z cibulek, z brna, berlína, sydney, floridy nebo londýnskejch doků, z mozzilly nebo z exploreru.

Schtjepánovi za to, že tu školu vlastně studuje dálkově se mnou, protože v každym výběru má prsty a detailní vhledy, Vendulce že jako správná spisovatelka vidí hnedka story a přiměla mě nedívat se na fotku s dědkama jako na úplně kýčovitou, K. za to, že mě nezklamala, když ocenila fotku se starým pánem, holčičkou a detail, Firštěpánovi za to, že mi svým výběrem hodným výtvarníka pomohl podívat se jinýma očima na fotografii číslo 11 s wicked týpkem přešlapujícím v bekovce na prahu warehousu, Lůce, že hlasovala u obou sérií, i když u druhý anonymně, ale já jí poznal podle skoro stejnýho času komentáře, Olze že překonala trauma a vyjádřila se k vizuálnu a její výběr se shoduje s výběrem avantgardního vizuálníka Firštěpána, takže na tom rozhodně nebude tak zle, jak se dělá, Husokachnovi, že hlasoval pro nejvíc fotek a že u bruslařů svým výběrem dokázal, že je Schtjepánův bratr, Honzikovi za to, že jako jediný vybral fotku číslo tři, asi proto, že na ní je holčička trochu bezradná a její matka něco kupující, vidím za tím vliv bukowskiho, kterej mu stále ještě leží na jeho nočním stolku v sydney....a na závěr děkuji tajmené/mu R, který pokud je tím, kým myslím, tak ať kouká hodit na blog storku o hässlich klukovi se samoopalovacím krémem....

a jak to teda vlastně dopadlo? Z brick lane jsem vybral 1 a 8, z bruslení B a D, líbily se 1, 8 a D, ale největší úspěch měl stejně prodavač praček osamocený mezi vyřazenými stroji na šedivé periferii.

díky!

kterou II

2008-11-30T17:52:00.000-08:00

kvůli dalšímu úkolu, vyfotit tradiční nedělní trh v brick lane jsem vstával v půl šestý, strávil tam čtyři hodiny, třikrát zmoknul a během těch čtyř hodin, co jsem tam strávil focením lidí, jsem se tam stihl nejvíc provařit, vyfuckovaly mě prodavači, matky, náhodný chodci...tak mi prosím aspoň pomožte vybrat, já už nevim.
obrázky jsou pod fotkou nahoře. tentokrát se mi trochu utrhla ruka. díky.

kterou?

2008-11-30T16:57:00.000-08:00

chtěl bych poděkovat všem, co blog třeba i tiše sledují, i když nekomentují. tentokrát je ale prosím, aby udělali výjimku. potřebuju vybrat fotku. tak mi napiště kterou. pod tou horní se po kliknutí skrývaj další...