Tak už to skončilo, uplynulo, zmizelo v nenávratnu. Už žádný nasraný stavy z blbě vytisknutejch a předraženejch fotek. Žádný přelaďování barev a tisícerý resizování tiffů ve čtyři ráno. Je konec zpocenejm zádům, zemdlenejm rukám, který tahaly balíky rámů z ikey. I ty nekonečný diskuse se spolužákama na společným mailu, občas o blbostech, jako jestli budem nosit na výstavě jmenovky nebo na jaký straně popisku má bejt logo sponzora, občas o důležitejch věcech, i ty jsou definitivně minulost. Dva tejdny horečnatýho snažení se o to, aby ten večer proběhl dokonale, se rozplynuly ve třech hodinách slávy, který utekly jako tři minuty. Londýnská škola vyplivla do světa dalších 24 fotožurnalistů a včerejší společná vernisáž v industriální hale P3 byla pomyslnou třešínkou na dortu.
V hlavě mi zůstaly podobný pocity, jako když jsme dělali vůbec první výstavu se Štěpánem: nic si nepamatuju a že to strašně rychle uteklo. Trochu jako na drogách, stres, nevyspalost, kafe a adrenalin je silnej koktejl. Teď to bylo teda v lecčems jiný. Nebylo to poprvé a taky se tlak rozložil na 24 lidí. Ale na spolužácích, kteří si včera prožívali svoje poprvé, tréma vidět byla. A únava.
Jeli jsme od časnýho rána: po osmý se začaly velkou podzemní halou campusu na Baker Street rozlíhat vrtačky a kladiva, lepilo se, měřilo, dolaďovalo, telefonovalo. Já dorazil na svuj flek kolem devátý. Když jsem pár dní předtim zjistil, jak málo místa mi kurátor přidělil, tvářil jsem se trochu ukřivděně, ale teď už jsem se rozhodl to neřešit. A užít si svůj velký den.
Osm rámů velikosti zhruba A2 jsem pověsil ve dvou řadách nad sebou. Třeba taková Annalisa nebo Andrea vystavovali fotek dvacet v nejrůznějších velikostech, Miti nebo Jan měli fotku jenom jednu. Bylo to různý. Vedle mě čile pobíhal Freddie, se kterym jsem se dělil o výstavní panel. Při pohledu na jeho odbarvený digi jsem si smutně uvědomil, že nikdo z nás nevystavuje klasický černobílý zvětšeniny a trochu jsem se zastyděl: jestli někdo, tak jsem to měl bejt já. Celý ty roky strávený za krásnejch slunečnejch dnů v temný komoře s chemickejma výparama... československý černobílý dokument...doktorka Lábová, pan Štanzel, Štěpán Hon...co by mi řekli. Na druhou stranu sametový A3 barevný printy od Canonu taky nevypadaly zle.
Čekal jsem na svýho muže s vodováhou a vrtačkama a nakonec jsem věšel jako jeden z posledních. Den jsem strávil tisknutím a řezáním čtvrtek s popiskama a pohlednicema se svojí emialovou adresou a odkazem na web, což zhltlo dalších třicet liber. Už mi to bylo jedno, peníze za projekt jsem přestal dávno počítat.
Pověšeno jsem měl asi v šest, do chvíle, kdy vrátný otevře ocelový vrata do ulice zbejvalo třicet minut. Chodil jsem mezi panely, prohlížel si, kdo co jak poskládal a zároveň uklízel bordel. Pak se začaly trousit spolužačky, co se byly domů převlíct. Trika umazaný od bílé barvy vyměnily za svoje nejlepší šaty, bez ramínek, voňavé, krásné a nervózní klapaly podpatkama mezi lesklými obrazy, vlasy načesané do majestátných útvarů. Vzpomněl jsem si na maturitní plesy v Lucerně. Šel jsem si dozadu oblíct svojí černou košili.
Když jsem se vrátil zpátky do galerie, jako mávnutím kouzelnýho proutku byly najednou všude zástupy lidí. Italům přijely celý rodiny, Angličanům dorazili hlavně artoví kámoši nalákaní na drinky zadara, taky se tam pohybovalo pár proplešatělých chlápků v saku, co vypadali jako kritici nebo editoři z agentur. Prostě klasická, trochu lepší, nablejskanější Londýnská směska.
Vylezl jsem po schodech na pódium k baru, vytáhl si jedno indický pivo sinha, který zadara sehnala spolužačka Katie a shlížel jsem dolů na to hemžení. Potemnělým prostorem haly proplouvaly stíny návštěvníků, občas se postavička zastavila v kulatém světle bodovky osvětlující fotografii. Z horního patra se linul tlumený, spíš kulisový hlas zpěvačky, zpívala písně ze čtyřicátých let a k tomu ji doprovázelo piáno. Byl to dobrej nápad od Ali, jí pozvat. Všichni se na sebe usmívali.
Z hostů mě nejvíc bavili messengeři, který fotila spolužačka Lisa a co se podvečerní špičkou přifrčeli na výstavu podívat. Tady v Londýně je to čistá subkultura a bylo to vidět i na výstavě: bandička pokérovanejch týpků s dredama, čírama a s propíchanejma obličejema se prostorem pohybovala jedině ve skupině, drželi se pohromadě, jako kmen. Když se bikeři dost nabažili, hromadně se stáhli k východu a oskvotovali betonovej kout garáže. Tam kouřili, smáli se, pili pivo. Seděli na zemi. Bylo to zvláštní, potkávat týpky, který jsem tolikrát viděl na fotkách. Vypadali úplně stejně. Měl jsem pocit, že je znám.
Nebyla by to správná akce, kdybych na ní nepotkal Čechy. Tydle tři holky byly jedna ze Slanýho a další z Varů, třetí se pořád něčemu smála... Ta nejvážnější chce studovat fine art na stejný škole a sem přišly proto, že jedna z nich kdysi chodila s mým indickým spolužákem Vishem.
Chvíli jsme se bavili, říkaly, že se jim moje fotky hned líbily, že je to vidět, že je v tom taková ta česká hezkost. Úplně jsem to nechápal, ale musel jsem se zasmát, jen to potvrdilo mojí teorii, že existujou národní styly focení. A že každej národ je přednastavenej, aby se mu automaticky líbilo něco trochu jinýho. Angličani rádi na fotkách uklizeno, stažený barvy do vyblita a minimální perspektivu, jižní národy jako Italové, Brazilci, s těma si rozumim víc, rádi chaos, sytý barvy, občas divný záběry, pro mě nepochopitelný. Indové pak jedou national geographic takovej. Víc jsem zatim nevysledoval.
Pak mě taky bavily Kátiny kámošky – umělkyně, se kterými jsem obcházel galerii a nutil je říkat, co si o tomto příkladu novinářské fotky myslí artista. Občas z nich padaly zajímavý věci. Zvlášť z Marii, videoartistky, která "came from Greece had a thirst for knowlegde", jak zpívá ve svý nezapomenutelný
písni Jarvis Cocker.
Dost jsem se taky bavil tím, že jsem tahal lidi k podle mě nejsilnější fotce výstavy. Vyfotila jí Brazilka Luciana a byli na ní čtyři hluchoslepí, jak sedí na lavičce, navlečení do svátečních šatů. Ta fotka se mi líbí, protože nezáleží na tom, že jsou hluchoslepí, vysvětloval jsem holkám a skoro vždycky jsem je přesvědčil, že to stojí za to. Na netu tolik nevynikne, stejně jako většina fotek vypadala krásně na velkym papíře.
Pak mi bylo chvíli smutno, lidi, který jsem chtěl, aby přišli, byli buď zrovna mimo Anglii, nebo pracovali nebo nevim. Show skončila v deset, na baru překvapivě zbylo spousta pití, tak jsme nastrkali vína do batohů a vyrazili do mladé noci a svět pořád eště patřil nám...
Když jsme pak seděli na lavičkách jen tak pod hvězdama na rušný Marylebone road a kolem hučely auta, pili jsme pivo a vedli rozhovory. Někdo plánoval budoucnost, někdo vzpomínal nejvtipnější okamžiky, někdo se jen kochal chvílí. Já jsem už trochu opile vyprávěl Italovi Andreovi svojí otřepanou historku o tom, jak jsem jel vlakem z Bratislavy do Prahy a probudil se v Budapešti.
Než barman zazvonil zvoncem, dostali jsme ještě Guiness. Pak nás vyhnali i odsud a někdo řekl, že se jede k Mitimu. Nastal lov taxíků, typicky zmatenej přejezd, telefonáty...někdo mizí na poslední metro... Chtěli jsme, aby to bylo eště lepší, chtěli jsme to vyšroubovat co to dá, ale už to šlo jen dolů. Ani to jinak bejt nemohlo, nic nemohlo překonat ty tři hodiny lesklý výstavy, ale i tak to bylo dobrý, vždyť mně se z Londýna nechce, ne teď, když tu znám lidi, říkal jsem si, pak jsem usínal na koberci v půl pátý ráno a byla mi zima.
