neděle 30. srpna 2009

poslední dobou...

...když řeknu, že jsem novinář, tak mě každej začne přesvědčovat o tom, že útoky z 11. září byly fake a že svět ovládá hrstka chytrejch židů a podobný věci. naposledy to byl cholerickej kuchař André od nás z restaurace, tomu jsem ale utekl, mám nahoře na place nějakou práci, zalhal jsem.

před nim to byl novej spolubydlící, co se nastěhoval do pidipokojíku po slečně Anně. ačkoli mi tvrdil, že je z Kazachstánu, pak vyplynulo, že je ve skutečnosti Kyrgiz. myslel si asi, že Kyrgizstán neni dost důležitej na to, aby ho tady znali, tak začal tvrdit že je od sousedů. divný. ale na mě si nepřišel, já vím dobře, kde je Biškek! to jeho jméno Ozzy mu taky moc nežeru.
dělá tady sekuriťáka a vypadá na to. při prvním potkání na chodbě mi neušly jizvy na obočí a bradě, tak sem se hnedky optal. "v mym bejvalym bydlišti. přišli pozdě, opilí, byli moc hlučný. proto jsem se pak musel odstěhovat," vysvětlil. doma závodně zápasil, má šikmý oči a hruď jako skříň, nechtěl bych se s nim prát. a pořád se cpe salátem.
když sem přišel tehdá do kuchyně, tak si salát zrovna připravoval, lil do něj bílou zálivku. ptám se, co vystudoval adozvídám se, že nějakou polovojenskou ekonomku, která fungovala jako internát kdesi v opuštěné tundře. po setmění vedoucí vypouštěli psy... nevím, jeslti to souvisí, ale každopádně je Ozzy vzorně pořádnej a čistotnej, nenechá po sobě v kuchyni ani drobeček.

a co ty?
já sem novinář.
a už to začlo.

všechno je spiknutí. víš, že americký banky nesměj tisknout peníze, protože jim to Židi zakazujou? národní dluh je forma otroctví, který udržuje lidi pořád pod státnim vlivem. vygoogluj si heslo Vilnius project. a vůbec, víš ty, co je to Zeitgeist?

nevim. ale těmhle spikleneckejm teoriím nevěřim, odvěcuju ne moc přesvědčivě.
pomocí kombinace faktů je možný dokázat cokoli. (těmhle lidem občas závidim právě tu jejich přesvědčenost, tu jistotu, že přišli na to, jak to DOOPRAVDY JE)

jenže tohle je dokázaný, říká mi zkroušeně a vidím, že si myslí "další jeden zabedněnec".

čtvrtek 27. srpna 2009

čtvrtek 20. srpna 2009

Moje prázdniny

začátek prázdnin jsem oslavil s marxisty na jejich sjezdu. moje zážitky si můžete přečíst tady. napsal čtenář Zdeněk: Kdyby pan Horký napsal článek o vysoušení psích chlupů, vyšlo by to na stejno. Naprosto nic neříkající něco odtžené od podstaty popisovaného tématu se však hodí leda tak do Reflexu. Článek mne zaujal stejně tak málo jako jeho autor, kterého jsem vyplašeného měl možnost na letošním marxismu sledovat.


Víc než Zdeňkův komentář mě ale mrzelo, že mi z textu vzali vtipnej konec a že nepoužili tuhle imho ikonickou fotku.

odjezd na prázdniny s marxistickým zvonem a kaktusem

za mámou na chatu

dary země české
holky - fotografky se fotí v koupelně, kluci si fotí nohy

krátká návštěva u jedné ne marxistky, ale voličky Zelených na filmovce v Písku. meloun tady není politická metafora, ale snídaně. a pak stopem dál na jih...

na koupáku ve strakonicích s lokálníma borcema a šestnáctiletejma jihočeskejma krasavicema mi bylo skoro dokonale. k tomu lehká cynická kocovina a vidina večerní žranice na jihočeském statku - co víc si přát?
vyzenovaných nás tam bylo víc, každý po svým...
měl bych víc jíst

u bájného statku...

ano.

pak už jsem vyrazil na jih, do dalekého bulgaristánu. i zde jsem byl v dobré, spíše intelektuální společnosti.

sestávající převážně z ostalgiků, vzpomínajících, jak jezdili wartburgem do bulharska na zlaté písky

prvních pět dní se všechno naše úsilí soustředilo na to, abychom se dostali k tomuhle šéfovi. jmenuje se Angel a bydlí ve čtvrti-ghettu jménem Naděje. to není náhoda, to je... Angel vede cigánskej orchestr Karandila a jeho dorost Karandila Junior, o kterým je mimochodem moje závěrečná práce do školy a kvůli kterýmu jsem sem přijel.
k Angelovi bychom se nedostali nebýt paní Stely, která si zapálila malborku, zvedla telefon a řekla "Angele, tak sme lidi, ne..."
své narozeniny jsem strávil v Naději s touhle bandou :)

nejvíc jsem se skamarádil s tenorsaxofonistou Nickem. na fotce s vnukem pana Angela Sidneym.
i tlumočníko novinářo šoféro animátorovi Štěpánovi se s novými přáteli loučilo jen těžko.

pak už jsem ale musel jihovýchodní cíp unie bohužel opustit...

krátké setkání s karandilou na koncertě ve Vídni

místní holky se nejdřív s klukama příliš nebavily...
pak se do toho ale kluci pořádně opřeli...
...a rázem "schválené bolo sucho mäť, iba v ústách...," jak zpívá Darinka Rolinc.

tady obrázkový záznam končí, pak už přišel jen ranní vlak domů a doma stres s tiskem fotek a to už vlastně nebyly prázdniny. teď koukám na časovou osu, kterou jsem si v květnu přilepil na stěnu a na který je celý moje léto naplánovaný v datech a je legrační, že většina z toho se nikdy neuskutečnila, jen ty letenky už pak nešly změnit, ale nabalily se na ně úplně jiné události, než měly. kdybych věděl, že dá tenhle příspěvek tolik práce a času, tak bych se do něj nepouštěl. teď musim hlavně napsat diplomku a pak si možná narýsuju další časovou osu, která bude tentokrát začínat zářím...

středa 19. srpna 2009

back in da hot city

raz dva raz dva... zkouška mikrofonu...

back in da big hot city...

...zas sedím v klasický poloze u stolu a piju čaj - stará vesta padne fakt okamžitě! když sem odemkl dveře svojí místnůstky, chvíli jsem zůstal udiveně stát - tak uklizenej sem ten pokoj jakživ neviděl. Míšina práce, pomyslel jsem si hnedka (poslední z návštěv za mojí nepřítomnosti). všechen můj bordel na skříni. kredenc vycíděná od skrvn od čaje (tady jsem se trochu zastyděl, za ty skvrny). procházel jsem se po domě a postupně narážel na další známky přítomnosti mých přátel: v lednici se chladilo chardonnay, ve spižírně přibyly jakési sladké bochánky.

ze všeho nejdřív jsem se nacpal, sice zdravě, ale pořádně, salát, chleba, žlutej meloun. pak jsem si uvařil turka a jak mozek začal vlivem toho kofeinu zrychleně pracovat, začal jsem přemýšlet o takových těch klasicky příjezdových věcech: jako co tady vlastně dělám.

Štěpán s Míšou si Londýn nemohli vynachválit, stejně tak Petr a Petra. každej den sme z baráku vypadli ráno a domů se vraceli ve tři ráno, líčil mi Štěpán, jasně, jasně, přikyvoval jsem, jména klubů, ve kterých byli, jsem neznal a dokonce ani v tý Saatchi galery jsem eště nebyl, uvědomil jsem si mrzutě. ten provinilej pocit se objevil tehdy v hospodě, když mi Štěpán vracel s díky klíče, a teď po mým příjezdu do pokojíku začal rýsovat v ostrých konturách - na pěknou rutinu sis tady najel! šeptalo svědomí. "bytí na netu" v prázdným domě. je tak snadný zavřít se a nevylejzat z pokojíčku ve městě, kde se všechno děje. tuny ztracenýho času. akorát při těch návratech si to pak člověk uvědomí, ostře a nevěřícně, jak jsem mohl žít takovýmhle životem?

výčitky, výčitky, potom předsevzetí dělat to odteďka jinak, kdo z vás by to neznal, blogeři emigranti? jenže ve většině případů tahle ráže vydrží na jednu, dvě spontánní akce a pak se svět vrátí zpět do svých útulných, ošoupaných a vyšisovaných barev. vrstvička ze sítnice se setře a jednoho rána se probudíš a už nekoukáš na Londýn sofijskýma, vídeňskýma ani pražskýma, ale londýnskýma očima.

z myšlenek mě vytrhlo zaťukání na dveře, jak Lukasz poznal, že jsem přijel? byl rád, že mě vidí a já jeho taky, pojídajíce krakovskou uzenku a meloun, prokecali sme v kuchyni asi dvě hodiny.
probrali, co se stalo, co dál se životem. vylíčil jsem Lukášovi historku, jak sem do mýho pokoje přijel Štěpán s Míšou a čínská majitelka byla náhodou doma a normálně jim sebrala klíč a s baťohama je vyhodila ven. aby je pak se slzou v oku pustila dál, že jsem jí ale nic neřek (shame on me). Lukáš ale tuhle historku trumfnul. když tu byli jeho rodiče, jeho táta spal s Lukášem v pokoji a mámu uložili do pokojíku nahoře, kterej je už asi měsíc volnej a domácí tu ted neni, tak co. ve čtyři ráno probudila šedesátiletou polskou maminku čínská domácí, stojí ve dveřích a říká jí, ať vypadne. maminka je v šoku. "prej řekni svý kamarádce, ať jde pryč," válí se smíchy po kuchyni Lukáš. chudák paní Jiang, to ještě netušila, že ráno na chodbě potká Petra a Petru ode mě, uvědomil jsem si souvislosti a v jejich světle už scéna po příjezdu Štěpána a Míši už najednou nevypadala tak hystericky.

stačí vám to? pro dnešek končím, jak říkal Hrabal.
nějaký fotky snad nahodim zejtra.